Vypínám, abych mohla fungovat :-)

Offline. Slovíčko málokdy používané lidmi, kteří se pohybují ve světě sociálních sítí, reklamy, marketingu, a upřímně, dnes už vlastně i v obyčejném životě. A já to slovíčko přenesla do reality našich dnů. Najednou přišla nějaká krize, pocit, že je vše tak strašně pokrytecké, lživé, že i když se člověk snaží něco vybudovat, padají mu klacky přímo pod nohy (ano! mluvím o tobě IG  a tvé snaze nás všechny demotivovat!).

Všechny nápady se nějak rozplynuly a já, ač jsem se sebevíc snažila, jsem najednou přestala mít chuť být vidět a být součástí toho nekonečného kolotoče.

A tak jsem jedno ráno vstala, podívala jsem se na budík a chvilku si lebedila v posteli, než do mě začal žďuchat Filípek. Vstala jsem, s lehkou hlavou nachystala snídani a dokud jsme jedli, tak jsem místo kontroly IG, koukala do časopisu. Najednou mě nezajímalo, co kdo dělá a jak se kdo má. Zajímalo mě pouze to, co budeme dělat my. S čím si budeme hrát, kam na hřiště půjdeme a s kým se reálně uvidíme. Hodila jsem za hlavu všechny žabomyší války, vytáhla ten pomyslný kabel ze zástrčky a po dlouhé době se zhluboka nadechla…

A víte co přišlo? Klid. Žádný konec světa, ale ticho. A já ho nechtěla sdílet se světem, chtěla jsem si ho na chvilku uchovat v sobě a pomazlit se s ním. Odložila jsem počítač, foťák a mobil. Ne na jeden den, odložila jsem je na týden. A tak nějak vnitřně tuším, že i když je znova vytáhnu, už to rozhodně nebude takové, jako předtím. Jsem z toho nějaká unavená…

Když tak nad tím přemýšlím, možná se tohle všechno událo díky Mint festivalu, na kterém jsem byla s Almarkou. Plná energie, pozitivní, v dění svého snu… Prodávat ty nejkrásnější věci pod sluncem, dělat to, co mě naplňuje a baví 🙂 Všechno bylo dokonalé! Dokud nepřišla sobota a s ní i bouřka všech bouřek. Já se jich nikdy nebála. Ani blesků, hromů, slejváku. Ničeho. Celý den jsme si dělali srandu, že by mohlo sprchnout, aby se pročistil vzduch. A ono to nakonec skutečně přišlo. Jenomže déšť plynně přešel v potopu a přihnal se takový vichr, že nám zvedal ten obrovský stan, pod kterým jsme všichni stáli. Drželi jsme si zboží, které bylo durch, kolem nás létaly regály, zboží, všude byla panika, lidé křičeli, utíkali. Nikdy, skutečně nikdy v životě jsem se tak nebála. To už nebyla sranda. Když jsem zvedla hlavu, úplně promočená, nebylo vidět na krok. V dálce na někoho spadl stan. Celou Prahou se ozval hukot sirén, jedna za druhou lítaly po silnicích a my se modlili, aby na nás nespadl strom a nepohřbil nás, protože se nad námi nebezpečně nakláněl.

Někteří opouštěli svá stanoviště a utíkali se schovat, nehledeli na zničené zboží, prostě si chránili životy.

A pak byl náhle klid. Všichni jsme tam v šoku stáli, po kotníky ve vodě a dívali se kolem sebe na tu spoušť. Paní na kraji, která prodávala knížky, o všechny přišla. Brečela bezmocí. Škoda v několika desítkách tisíc. Slečna vedle mě si alespoň zachránila počítač, jinak prodávala čaje- co se s nimi asi tak stalo… Mně se zničily všechny papírové obaly na zboží, pár věcí se mi nečím zabarvilo, jak byly mokré, ale v podstatě jsem na tom byla celkem dobře. Hlavně jsme všichni děkovali, že se nikomu nic nestalo. Nakonec jsme se dozvěděli, že blesk udeřil na nedaleký strom, který se roztříštil a spadl vedle auta. Auta paní s knihami. Tomu se říká z pekla štěstí…

Od té doby jsem nějak v šoku. Vstřebávám den za dnem. Vím, možná to zní směšně, vždyť se nic takového nestalo, prostě bouřka. Jenomže v té chvíli, v tom jediném momentu, jsem se smiřovala s tím, že už se možná domů nevrátím… Takovou hrůzu jsme prožili.

Ještě jsem se z toho asi úplně neoklepala. Najednou mi všechno přišlo neskutečně malicherné, neměla jsem potřebu, chuť a ani touhu něco sdílet, přidávat fotky, psát… Tvůrčí krize nebo co 🙂

Dalsím důvodem, ač jsem si jista, že ne každý tomu věří je, že se mění energie. Podle videa Terezky Kramerové (podívejte se na něj ZDE), jsme vypínány, aby jsme byly opraveny. Nebudu to tu rozepisovat už kvůli tomu, jak vypjaté reakce bývají na “duchovní témata”, takže kdo chcete, podívejte se na video, mně osobně celkem dost věcí objasnila 🙂

Na druhou stranu vím, že jste tady. Všechny a všichni. Ti, co třeba na článek čekáte nebo ti, co se diví, kam jsme zmizeli.

Tak nebojte, nikam, jsme tu. Jenom jsme potřebovali chvilku pro sebe 🙂

PS: i na Mintu a v podstatě každý den, mě provází nové šperky od Mooyyy, zvláště pak kolekce Element, kterou jsem dostala dárkem. Ač se snažím reklamy omezit na minimum, srdcovky jsou prostě vším a vždy pro mě budou důlěžité. S náramkem a prstenem jsem doslova splynula. Jakoby ke mě patřily, ač se to zdá zvláštní, nikdy v životě jsem neměla takové pouto k nějakému šperku. Nosím je hrdě, ukazuji je pyšně a jsem šťastná, že si vybrali zrovna mě, abych je reprezentovala. Pokud hledáte něco originálního a nechcete sahat po komerčních klasikách, určitě se podívejte na jejich stránky, nebo přímo na prodejnu v centru Prahy, která je jedním z nejkouzelnějších míst, které jsem kdy navštívila.

PS2: za fotky děkuji své milované Mišce.