Celý článek začnu větou: Miluji své děti. Upřímně, nezištně, z celého srdce a bezpodmínečně. Změnily můj život v lepší a můj domov v místo, kam se vždy, když jsem náhodou sama pryč, strašně těším (možná se i trošičku bojím, v jakém stavu ho najdu 😀 ).
Ruku v ruce ale změnily i moje pojetí času. Jako bych před třemi lety nastoupila na centrifugu a nemohla z ní vystoupit. A když už konečně začala zpomalovat, přišel Filípek a ona nabrala dvakrát takovou rychlost. Od rána do večera jsem v jednom kole. Vstávám každou noc co 2 hodiny. Nechodím spát pozdě, ale za to jsem od desíti pořád vzhůru a v půl sedmé už vstáváme do školky. A popravdě nevím jak dlouho to ještě vydržím. Chtěla jsem ho začít učit spát. Ale mám na to nervy? S prvním dítětem má člověk představy, jak by to mělo fungovat a praktikuje je, hlava- nehlava. Pak přijde druhý potomek a vše se nějak sesype jak domeček z karet. Člověk míní- Filip mění 🙂 Takže půl rok je tu a já si ho radši beru v noci do postele, ať nemusím pořád vstávat. Tolik k mému odhodlání.
Už si ani nepamatuji, kdy jsem si večer v klidu sedla a četla si. Ani pořádně nevím, kterou knížku jsem přečetla jako poslední a kdy!
Kamenný obchod je pro mě abstraktní pojem, kdyby nebyly e-shopy, chodím asi v pytli.
Manikúru si dělám po nocích, jenom abych nemusela lakovat nehty i Lauře, protože Emil to nerad vidí.
Peru. A peru a peru, každý druhý den. A pak žehlím. A když mám konečně doděláno, zase plním pračku.
Skoro nesnídám. Vždy si stihnu dvakrát do něčeho kousnout, než musím obléct Lauru a Filipa, rychle nakojit a letět do školky.
Znám všechny díly Máši a medvěda, ale co se děje v reálném světě nemám ani potuchy :-/
Rande? Co to je?
A mohla bych pokračovat… Myslím, že to zná každá máma. Všechny bojujeme s tím, abychom si ukradly alespoň chvilku pro sebe. Ztrácíme sami sebe. Otázka zní: “Dokážeme se po tolika letech pak najít?”
Proč bychom se měly cítit provinile, když děti někam odložíme a užíváme si ticho a klid? Když se RADUJEME, že jsme sami i když děti milujeme? Není nic špatného na tom, být sobecká! Protože nejlepší vztah, jaký kdy budeme mít, je ten, co máme sami se sebou.
Hlavně si věty typu: “Tak si neměla mít děti.” rozhodně neberte k srdci! Ať se vám nikdy nedostanou pod kůži, dělá to strašnou paseku. Zaseje se semínko pochybnosti a přeroste do takových rozměrů, že se nakonec stanete otroky svých dětí (zní to strašně, já vím).
Kdo kdy řekl, že tím, že budeme mít děti, ztrácíme automaticky právo na svůj vlastní život? Buďme tedy dále milující matky, které věnují svůj čas dětem, ale nebojí se požádat o pomoc, děti někam “upíchnout” a ZCELA BEZ VÝČITEK si užít chvilku pro sebe. Dělat, co nás baví. Číst knížky, psát, dát si pleťovou masku, koupel, zajít na nákup, na kafe s kamarádkou, do kina, na rande s manželem, užít si wellness víkend, zajet si do Říma, nebo prostě a jednoduše objednat pizzu, otevřít si láhev vína a relaxovat u dobrého filmu. Bez křiku, věčných požadavků, přemlouvání, že je čas se jít koupat a spát, bez ukládání na podesáté, bez nočního vstávání.
Užít si čas sama se sebou, popřípadě se o něj podělit s někým, na koho právě máme náladu.
Mám před sebou ještě nějaký ten měsíc, než budu schopna řídit se svými radami. Dokud kojím, skutečně nemůžu někam odejít. Ale přijde den, kdy se vyspím, kdy se zaposlouchám do ticha a usnu s vědomím, že TENTOKRÁT se vzbudím až bude slunce vysoko na obloze. Pak vstanu, v klidu se najím a budu třeba celý den v pyžamu, povalovat se a NIC nemuset dělat. A až se mi bude chtít, tak si třeba zajdu do divadla. Nebo taky ne.
Miluji své děti, ale také miluji sama sebe (nebo alespoň na tom velice tvrdě pracuji). A potřebuji skloubit všechny tyto lásky, najít harmonii a být vyrovnaná, šťastná a hlavně odpočatá. A veřte nebo ne, děti budou také více v pohodě. Až mamka nebude zbytečně tak nervní 🙂
Žádné komentáře