Budík mi sice nezvonil, ale probouzí mě Filip, který si něco v postýlce mumlá. Od doby, co mám děti, mě dokáže vzbudit každé šustnutí oddělené od naší ložnice dalšími dvěma panelovými stěnami. Přála bych si získat jinou super sílu :-/ Co třeba přinutit děti spát déle? Snažím se znovu usnout a v duchu se modlím, aby se stejně rozhodl i on. Zůstalo ticho a já se zachumlám hlouběji do peřin. Byla to ale pouze sluchová fatamorgána, řev mě v průběhu pár sekund postavil na nohy. Letím do pokojíku, aby se nevzbudila i Laura. Marná snaha- ta už sedí na posteli a usmívá se od ucha k uchu. Zoufale si vzdychnu- no nic. Spát budu snad jindy.
Beru z postýlky Filipa. Skoro ho nevidím přes všechny hračky, které mu tam Laura před chvílí naházela. Poslepu hledám vypínač a žmourám do ostrého světla. Snažím se probrat a u toho oblékám Filipa, kterému se to tedy vůbec nelíbí. Kde jsou časy, kdy mi ležel na přebalováku a ani se nehnul? Teď se snaží vší silou spadnout. Přetáčí se, křičí, nechce si nechat nasadit plenu. Sahám po svém esu- zpívám o pavoučkovi a snažím se u toho dělat grimasy. Zabírá to. Trhám rekord v rychlosti oblečení bodyčka, punčoch, ponožek a tepláků. Mezitím už Laura sedí v obýváku u pohádek a dožaduje se kakaa. Loudavě otevírám lednici a jakoby náhodou zavadím zrakem o hodiny. Půl šesté ráno????
Snažím se sama sebe přesvědčit, že jsem nic neviděla. Zbytečně, hlavou se mi honí, že se vlastně posouval čas a ono je ve skutečnosti půl páté. Jsem zralá na litr kafe.
V půl osmé odvážím Lauru do školky. Než se vrátím domů, Filip mi samozřejmě usne v autě. Klasika. Snažím se ho opatrně odepnout a přenést domů, do postýlky. Taková naivní představa- mám ji pokaždé a doufám, že to jednou vyjde 🙂 Nicméně se samozřejmě budí u otevření dvěří. No nic, beru ho do náruče a funím do třetího patra. Konečně se můžu nasnídat!
Malý si chvilku hraje a já usedám k pc. Práce čeká. A je jí hodně. Pracuji a pracuji. Hodiny utíkají. Filip se dožaduje pozornosti. Vstávám tedy chtě- nechtě od rozdělaných věcí a jdu si hrát. Mezitím dám ještě vařit oběd, přebalím, dám čaj a po pár minutách blbnutí ukládám unavené dítě.
Zvoní mi budík, abych nezapomněla jíst.
Sedám si k práci a pracuji dále. Snězení svačiny se protahuje na celou hodinu. Ehm, nevím zda má takhle fungovat krabičková dieta, když každé jídlo jím hodinu i déle 😀
Rychle utíkám ven se psem. Čerstvý vzduch mi dělá dobře, konečně se můžu nadechnout. Snažím se v duchu rekapitulovat, co vše ještě dnes musím stihnout udělat. Samozřejmě půlku věcí hned zapomenu.
Doma si sedám na gauč a zavírám na chvilku oči. Řev. No nic, spát budu snad jindy.
Filip má hlad, dnes mi nechce sedět v židli, tak ho honím po pokoji a když se zadaří, šoupnu mu do pusy lžičku. On si občas šoupne do pusy drobky, co najde na zemi. Je to gurmán!
Miska je prázdná, nicméně Filip je celý oranžový. A stejně tak náš stolek, gauč a moje tepláky. Mávnu nad tím rukou- nemám kapacitu řešit takové banality.
Odcházím znovu k pc, mezitím mi zvoní další upozornění na jídlo. V rychlosti si ohřívám oběd a snažím se najíst u mailů.
Ježiš! Školka! To už je tolik hodin?
Letím se obléct, honím Filipa a snažím se obléct i jeho. Je to jako krocení divé zvěře. Když vstávám, jsem zpocená až na zádech.
Beru kočár a rychou chůzí pospícháme pro Lauru…
Manžel přichází v půl sedmé. Netuším, co se mu honí hlavou, když vejde do obýváku. Sedím na gauči, nohy mám vyložené a těžce oddechuji. Laura sedí vedle mě a hraje si na tabletu. Filip stojí u mých nohou, křičí a rukou mě bouchá do stehna. Dokola. Nemám sílu se hnout, natož být milá. Unaveně zvednu rty k polibku a dále koukám do blba. Nějaká zvláštní síla setrvačnosti mě přinutí se postavit a jít dělat večeři. Zvoní mi upozornění na jídlo, bohužel na něj teď nemám čas. Když dokrmím raracha, odcházíme koupat.
Ukládám děti a v duchu se modlím, aby usnuly bez problémů. Je půl deváté. Padám do křesla a snažím se ještě kontrolovat maily.
V půl jedenácté ležím ve své milované posteli, zakrytá až po bradu, schoulená do pozice plodu a usínám. Sladce upadám do krásného snu, když mě budí řev. No nic- spát budu snad jindy 🙂
Žádné komentáře