Pokud bych se měla hezky popsat, řekla bych, že jsem pro každou blbinu, jsem produktivní, kreativní a soustředěná. Slova, která už tak hezky nepopisují moji osobnost jsou netrpělivá, panovačná, tvrdohlavá a nervózní.
A bohužel, častokrát jsem i perfekcionista.
Potřebuji být produktivní, zakládám si na rutině, motivuje mě snaha o dokonalost- a to až do takové míry, že občas skutečně věřím, že dokonalost je reálná a dosažitelná věc 😀 (Klidně se můžete smát, maminky).
Pokud byste mě ale viděly v normální den, kdy jsem s dětmi sama doma, paradoxně byste si myslely, že jsem snad ten nejvíc “neřešící” rodič v České republice 🙂
Je pár věcí, které určují náš den- a to vstávání kolem 7 hodiny, odpolední spánek ve 12 a večerní usínání v 8 (většinou). Ale mezi těmito spánkovými cykly je možné všechno 🙂
Někdy se moje děti dívají příliš dlouho na televizi. Někdy mám to štěstí, že se dokáží na hodinu zabavit sami v pokojíčku. Někdy jdeme na procházku do lesa. Někdy si hrajeme spolu, hračku po hračce vyzkoušíme všechny v pokojíčku, jenom aby Filípek nekřičel, když odcházím pryč. Někdy tvrdě odolávám, když chtějí čokoládu, protože vím, že se jenom nudí a někdy prostě podlehnu a ustoupím, protože už nemám sílu bojovat.
Nejsem typ mámy, která s dětmi tvoří, nesjíždím Pinterest, abych se inspirovala smyslovými aktivitami a nechodíme do knihovny pro nové pohádkové knížky. Nemám žádný výchovný model, který bych následovala krok za krokem. Mou rodičovskou filozofií je pouze zacházet s dětmi s respektem, nastavit určité limity a hranice, které je mají udržet v bezpečí a učí je být laskavými a doufám, že z nich nakonec vyrostou dobří lidé.
Po prvních měsících s Laurinkou jsem si uvědomila, že můj “perfekcionizmus” bude muset zemřít pomalou a bolestivou smrtí. A taky se tak stalo, v určitém směru 🙂
První rok jsem byla až přespříliš zaměřená na její spánkový režim, jídelní rozvrh a čas hraní a tím logicky strádaly jiné oblasti- úklid domácnosti, blog, práce, přátelé a v konečném důsledku i já sama.
Po prvním roce šlo postupně k šípku i to. Dva spánky během dne najednou vystřídal jenom jeden a čas, který bylo potřeba vyplnit, se zničeho nic nafoukl. Kolem druhého roku začala mít záchvaty vzteku a házet se o zem, což jsem předtím u ní nezažila a velmi rychle jsem si uvědomila, že skutečné rodičovství a práce kolem toho, právě začalo. Extra pozornost nebo nošení už dále nefungovalo.
Dokonalost tedy umřela přesně takovou pomalou a bolestivou smrtí, jak jsem předvídala. Ze začátku mi to ani nějak nevadilo (ta svoboda! Flexibilita!). Ale teď, po několika letech rodičovského koncertu a s jedním dítětem navrch mám pocit, že jsem kyvadlo nechla rozkývat až moc vysoko.
Neříkám, že nestanovuji hranice (protože to dělám), nebo že je nechávám oba až moc zdivočet (to fakt ne), nebo že jim splním co jim na očích vidím (tak to ani zdaleka). Jenom říkám, že mám občas pocit, že nejsem sama sebou, když nemám žádné plány, co budeme v týdnu dělat nebo kam já sama dlouhodobě mířím, že nemám cíl.
Není dobré se honit za dokonalostí a nebýt flexibilní, což jak dobře víme, s dětmi stejně nejde. Ale věřím, že třeba moje schopnost přinést do chaosu pořádek, je pro rodinu nepostradatelná- zvláště v tomto období.
Když jsem se přestala neustále řídit pravidly, zjistila jsem pár věcí. Naučila jsem se, kdo moje děti jsou, na co reagují, co potřebují a jak se “napojit” na stejnou vlnu. Najít si k sobě cestu.
Ale teď jsem připravena obnovit části mě samotné, které se někam ztratily a spojit je s tím, jakým rodičem se chci stát. Momentálně totiž rodičovství skutečně vnímám jako snahu najít rovnováhu mezi tím, kdo jsem (perfekcionista s rozplánovaným programem), tím kým jsem se stala (trošičku nadmíru pasivní máma) a kým chci být (cílevědomá máma).
Máme toho hodně před sebou, děti pomalu, ale jistě rostou a já cítím, že ten čas tady bude co nevidět. A že se nakonec vše utřese. I s novými nebo žádnými pravidly 🙂
Žádné komentáře