Obavy a strach influencerů

“Čísla mě vůbec nezajímají.”

První lež 90% influencerů.

Píši článek. Makám na tom několik dnů. Přemýšlím nad tím, jaké fotky se k tomu budou hodit a zjišťuji, že nemám v záloze žádné. Přemýšlím, kdo mě vyfotí, kde mě vyfotí a jakou emoci chci předat. Plánuji vše s týdenním předstihem a stejně, poslední úpravy bývají zpravidla hodinu před publikací článku. Dolaďuji poslední detaily a snažím se, aby v čtenářích všechny zvolené věty vyvolaly kýženou reakci a emoci. Hlavně nebýt kontroverzní, hlavně nebýt kontroverzní…

Nastal čas uveřejnění článku a já rozposílám informaci na všechny sociální sítě. Věřím, že zaujme, že si jej přečte co nejvíc lidí.

A bojím se. Přichází strach a nervozita a notná dávka nejistoty.

Co když to nikoho neosloví? Co když nikoho nebude bavit? Co když jej pochopí jinak než bylo míněno? Co když…

A lidi, kteří vás sledují, narazí na výzvu k článku. Někdo ho otevře, někdo ne a někdo si ho odloží na později a možná pak na něj úplně zapomene. A já sedím u kompu a sleduji vaše reakce. Sedím u mobilu a čekám, jestli mi někdo něco napíše.

Vytvářím si komunitu, která je pro mě důležitá. Jste to vy, kdo mi dáváte tu energii dělat, co dělám a chtít to dělat. Každý jeden komentář je důležitý. Každá reakce, zmínka a já s vámi komunikuji moc ráda. Je to v podstatě gro každého blogera- KOMUNITA.

Tím, jak si ji vytváříme, jak je časem větší a větší, přichází po hromadě práce a času i malá odměna v podobě spoluprácí. Jsem přesvědčena, že každý bloger- srdcař je uzavírá pouze tehdy, pokud cítí, že je to tak správně. A vím, že minimálně 60% nabídek odmítne, protože se neshodují s jeho přesvědčením, nebo vám nemají co dát.

A tady přichází další úskalí, další obava. A to jak spolupráci vezme komunita. Ony reklamy tady byly vždy a vždy taky budou. Pouze my vnímáme jinak reklamu v televizi a jinak na sociálních sítích od našich oblíbených “influencerů”. Proč tomu tak je, netuším. Přeci od lidí, které rádi sledujeme, věříme jim a komunikujeme s nimi, bychom měli spíše brát reklamu, protože to co propagují, jsou věci se kterými jsou 100% stotožněni a něco vám chtějí dál předat, ne? Nebo to špatně chápu? Pak jsme my všichni trestaní, že jsme si dovolili vzít něco zadarmo- a to absolutní ignorací příspěvků. Když se podívám na většinu postů blogerů, influencerů, kde mají reklamu, zájem o příspěvěk je mnohonásobně nižsí než u ostatních fotek. Jakoby nálepka “spolupráce” byla jakýmsi šarlatovým písmenem. Děláme psí kusy, abychom alespoň fotkou zaujali a dostali od vás nějakou odezvu.

A teď vám řeknu proč tomu tak je. Nejde o ta čísla a v podstatě jde o ně hodně. Abych to vysvětlila- hromada z nás vyhlašuje, že se o čísla nezajímá. A ona je to na jednu stranu pravda. Občas. Ale myslím, že většina z nás se na svoje statistiky čas od času podívá a pokud to neustále klesá, je tak trochu zklamán tím, že za jeho snahu se mu nedostává odměny. A u spoluprácí je to mnohem horší.

Vemte si příklad. Já vezmu nabídku, protože je to třeba firma, kterou mám ráda a hrozně mě potěší, že si vybrali zrovna mě. V mnoha případech jako první věc chtějí zaslat dosahy stories a postů. Už v té chvíli se rozhodují, zda s vámi chtějí nebo nechtějí navázat spolupráci (což samozřejmě chápu, v dnešní době je těžké rozeznat co je pravé a co není). Pokud nechtějí dosahy hned na začátku, chtějí je po tom, co vše odprezentujete. A dostávám se k jádru věci. Tohle je totiž jedna z věcí, která zajímá a trápí každého z nás.

Pokud vezmu spolupráci, cítím zodpovědnost. Firma mi věří, vkládá do mě jakousi naději, že ji pomůžu s tím, co potřebuje. A já chci této víry dostát. Jenomže k tomu potřebuji svoji KOMUNITU. Vaše reakce je pak mým zrcadlem. Pokud se posty s reklamou odignorují, staví nás to do špatného světla a mnohdy máme my sami ze sebe dost rozporuplné negativní pocity. Co vám budu říkat, je to ostuda. Proto kolikrát tak řešíme srdíčka, komentáře a teď už nově i stories. Protože chceme svoji práci dobře odvést jak už pro vás, tak pro ty, kteří se rozhodli s námi spolupracovat.

Je potřeba si uvědomit, že každý bloger, influencer je pouze tak silný, jak silným ho uděláte. Úspěšný pouze na základě vás, vašich lajků, komentů, vašich soukromých zpráv, reakcí.

Dostat se s IG někam dál je v dnešní době už skoro nemožné. Prostě vás “algoritmus” nikam nepustí. Ale i s menším počtem můžete udělat velké věci.

Vlastně jsem dnes chtěla pouze vysvětlit a ukázat některé věci. To, co vidíte na obrazovkách, je jiné než to, co se děje za nimi. Vidíte usměvavou tvář v objetí květin, s paprsky sluníčka ve vlasech. Po postnutí této dokonalé fotky je ale před telefonem někdo, kdo doufá, že vás zaujme, že oceníte tu energii a práci s jednou fotkou (místo světlo, úprava, atd).

Já osobně jsem na IG už tak trošičku zanevřela. Nepostuji každý den, trávím na něm pořád méně a méně času, za což jsem malinko šikanována a persekuována přimo IG, kdy mi bere čísla po desítkách. Už měsíc jsem se nehnula z místa. A i když mě to občas zamrzí, už nad tím mávu rukou a dělám si své. Třeba videa, která mám fakt ráda 🙂

Poslední věc. Hodně se teď řeší dokument Followme. Já tvrdím už rok, že je důležité býti i na soc.sítích jistým způsobem skutečný a reálný. Stojím si za tím a budu si za tím stát asi navždycky. Nejde totiž pouze o texty. Jde i o fotky. Můžou být hezké, nastajlované, ale pořád musí vyzařovat jakousi autentičnost. Tak to vnímám já. Proto mi posledně přišlo dosti úsměvné, když jsem narazila na jednu fotku z kavárny. Zhruba týden- dva předtím jsem tam byla s Miškou z yummymummyfoodie. Šly jsme tam cíleně, protože je to krásná růžová kavárna a já ji prostě chtěla vidět. Jenomže je malinká. Tak malinká, že byl problém se tam vejít s kočárkem a dvěma dětmi. Natož se nějak fotit. Zvlády jsme to narychlo a bylo celkem zvláštní, jak na nás všichni kolem koukali a čekali, než se zvedneme a odejdeme, protože jsme zabraly nejlepší stůl a u něj se chtěli fotit všichni. Seděli nastartovaní na svých židlích, kolem sebe tašky s věcmi, aby si udělali “dokonalou fotku”, s věcmi, které přinesli pouze k tomuto účelu… No a pak jsem právě narazila na fotku z této kavárny, kde byla holka a kolem sebe měla snad 10 tašek od Fendiho. A já se fakt zasmála. Když jsem si představila celou tu situaci, na tom malém prostoru, jak taková fotka asi musela vznikat… No, zvláštní to svět. Ale asi tam pomalu spějeme, každý do své virtuální reality, kterou si vytvoříme.

Tak snad článek nevyzněl nějak ofenzivně, spíš mi šlo o to trošičku přiblížit, proč nás kolikrát mrzí, že pouze “sledujete” a neprojevujete, že jste tady s námi 🙂

Co si o tom myslíte vy?