Na kafíčko s Baru

Seděla jsem s dětmi v malém výklenku, izolovaném od zbytku restaurace. Podezřívala jsem personál, že to tak trochu udělali schválně, ale vůbec jsem se nepohoršovala a trochu je i chápala. Zvláště pak ve chvíli, kdy Laurinka mrnčela, že má hlad a Filípek dokola lezl z kočárku, a pak zas do kočárku.

Ohlédla jsem se za kabelkou, že napíšu Baru, kde nás najde. V té chvíli se však objevila. Neuvěřitelně charizmatická maminka k nám připlula se slovy: “Já vás viděla přes sklo, tak jsem věděla, kam jít.”

Zasmála jsem se- potvrzeno, izolace byla správná volba 😀

Z kočárku vykukovala nesměle hlavička malé Markétky a když se pak postavila vedle Filípka, docela jsem se nad tím pozastavila. Jsou navlas stejně staří a Filip byl zhruba o hlavu vyšší (no jo, mám takový pocit, že ty naše děti snad potají zobou růstový hormon nebo co :-D).

Na Barču jsem narazila čistě náhodou (i když já jsem zastáncem toho, že náhody neexistují a vše má svůj důvod) a to na Instagramu, kde něco komentovala Kačce ze Smoothcooking.

Ani nevím, co přesně mě přinutilo se na její profil podívat, snad zvláštnost toho komentáře, nicméně mě okamžitě zasáhlo a zaujalo, co jsem objevila.

Baru byla totiž před rokem diagnostikována rakovina. A já v tu chvíli věděla, že bych její příběh chtěla poslat do světa dál. Přesně tak, jak jsem kdysi psala o Ichtýlcích. Propojit to přímo s #budmeskutecne a vtáhnout vás do děje. Ukázat vám, jak jsme my maminky silné, co vše nosíme na bedrech a jak se život různými skutečnostmi, zásahy osudu nebo i obyčejnými chybami, mění. A nemění se jenom to, jak vypadáme nebo jak žijeme, měníme se my samotné jako bytosti…

---

To byl takový obyčejný květnový den, kdy se Baru upravovala před zrcadlem a její přítel si ji chvilku prohlížel, než se zeptal.

“Hele co to tam máš za bouli?”

Barča se na sebe podívala detailněji. Ono to bylo totiž přesně na místě, kde jí kůži protínaly rámy brýlí, na kosti pod spánkem, takže 100% maskování uteklo pozornosti. Byla to malá vypouklina, zhruba jak kdyby ji něco štíplo. Po bodnutí ale nebyla stopa, kůže taky nebyla zabarvená a na dotek byla boulička měkká. Když se o tom bavila s kamarádkami, teorie byla na světě- je to pouze tuková boule ze stresu.

Baru je stejný typ jako já (a určitě i některé z vás jsou takové), že k doktorovi neletíme s každou prkotinou. V podstatě ani s vážnějšími věcmi, vše nám přijde zbytečné a triviální. Naštěstí tentokrát podlehla tlaku blízkých a vydala se k obvodní lékařce. Ta ji poslala na ORL a po pár peripetiích (jako teorii, že je pod kůží sražené mateřské mléko- ach, občas mě to zdravotnictví fakt překvapuje), byla vyslána na sono. Tam se zjistilo, že se něco děje a následná biopsie potvrdila diagnózu tzv. Dermatofibrosarcom protuberans ( je to maligní vazivový nádor, vyznačuje se lokální invazí a častou recidivou). Pak už to bylo rychlé, nádor totiž musel co nejdříve ven.

Podle vyprávění bych řekla, že nejvíc Barči pomohla její psychika- respektive jí nějak nedošlo (nebo nechtělo dojít 🙂 ), že jde o vážnou věc a tak žila s tím, že půjde na ambulantní zákrok, kde jí bouličku odstraní a odpoledne bude moct domů za tehdy roční Markétkou.

Byla odkázána na ORL do Vinahradské nemocnice, kde si jí vzal na starost pan primář, na kterého Baru nedá dopustit dodnes. Mluvila o něm s respektem a velkou vděčností. Po několika vyšetřeních bylo jasné, že se sarkom dostal už i na lebku (naštěstí nikam jinam!). Závažnost situace si uvědomila ve chvíli, kdy jí bylo doslovně řečeno: “No podívejte se, kdybyste to měla třeba na končetině, tak je optimální tuto záležitost vyřešit amputací, ale amputovat hlavu vám prostě nemůžeme.” Tehdy přišly první salvy slz a velký strach. Do plánované operace Baru musela brát antidepresiva, protože se jí ani nedařilo spát.

31.7. 2017  podstoupila osmihodinovou operaci, kde jí byl odstraněn z temporální části hlavy nádor včetně části lebky, kůže, svalů, čelistního kloubu, části vnitřního ucha atd. a zároveň jí do vzniklé “díry,, byla našita část širokého svalu zádového a kus nové kůže. 

Baru se se svým vzácným druhem rakoviny patří mezi prvních 7 lidí, který tento typ mají v podobné části hlavy jako ona. Upřímně se přiznala, že jí trvalo zhruba 14 dnů, než byla schopna se na sebe vůbec podívat do zrcadla a řádně to obrečela. Zprvu to totiž vypadalo, že bude mít na hlavě bouli, nakonec se díky atrofaci svalu stala z boule díra- se kterou je už ale smířená. Proto je z velké části rozhodnuta, že na plastiku nepůjde a zůstane taková- krásně jiná 🙂

A jak to s Barčou vypadá dnes? 

Dobře 🙂 Žádnou další onkologickou léčbu podstupovat nemusela. Chodí na pravidelné kontroly (protože tento druh rakoviny se rád vrací- mrcha jedna) a poslední magnetická rezonance neukázala žádné změny, vše je v naprostém pořádku. Co jí nemoc vzala je možnost delšího kojení Markétky (s čím se vyrovnávala těžko a podle vyprávění si myslím, že to tak trochu bolí dodnes), čas s rodinou, možnost běhání, které miluje (snad jenom dočasně) a taky “obyčejný” vzhled.

Na druhou stranu jí nemoc přinesla podstatně větší trpělivost, nový pohled na svět, jiné hodnoty a vědomí, že je o co bojovat. Dospěla do bodu, kdy zjistila, že se má cenu obklopovat pouze lidmi, kteří za naši energii stojí, je více pozitivní a dělá si život krásným.

Dokonce se neplánovaně stalo to, že se objevila další dušička a Baru je v 5 měsíci těhotenství 🙂 Je to sice pouze rok od operace (doporučovali počkat 2- 3 roky), ale když to chce osud jinak, tak to tak má asi být 🙂 Ona i miminko jsou pod dohledem lékaře, vše je v naprostém pořádku a já pevně věřím, že to tak i zůstane- už napořád.

Jednu věc by vám ale Baru chtěla odkázat a to: “Choďte k doktorům i s prkotinama, ono to občas fakt stojí za to !!!! A hlavně bojujte, ať už jste zdraví nebo nemocní, vždy je za co !!!!”

Co bych nakonec chtěla říct je, že nikdy nesuďte nikoho podle obalu. Já už to nedělám a shodly jsme se Baru, že tuto skutečnost změnilo mateřství (a u Baru i nemoc). Čas strávený s ní byl neobyčejně příjemný, jakobychom se znaly léta. Je úžasnou maminkou, trpělivou, klidnou a Markétka je andílek. Už se těším, až se stane maminkou podruhé, protože její děti si nemohly přát nikoho lepšího.

Tak i takové osudy máme mezi sebou a kolikrát prostřednictvím sociálních sítí pod ty pokličky nevidíme. A je fajn ukázat, jak úžasné ženy a maminky kolem nás žijí a jak jsou někdy ty naše “mateřské problémky” skutečně malé a měly bychom být vděčné hlavně za to, že jsme všichni zdraví a pospolu 🙂

PS: Barunku a její cestu můžete sledovat na Instagramu, odkaz ZDE.