Na jeden den modelkou

Budík mi zazvonil v šest. Už minutu předtím jsem se ale vzbudila a očima hypnotizovala číslo 59, než se rozezvučel. Urychleně jsem ho típla, vedle mě klidně oddychloval Filípek a poslední, co bych chtěla, je ho vzbudit. Toužila jsem totiž po horké kávě v tichu ještě neprobuzeného bytu. Vyplížila jsem se z pokoje a opatrně našlapovala. Stará plovoučka občas pod mojí tíhou zastonala a já vždy na chvilku zamrzla a zaposlouchala se, zda nikoho nevyrušuji ze snění.

Ne, dnes je mi přáno a já si dám snídani v klidu a ještě teplou. A i se tak stalo. První ranní ptáček přiběhl až ve třičtvrtě na sedm a za pár minut i druhý. Udělala jsem jim snídani a zatímco si plnili hladové žaludky, připravovala jsem věci, které vezmeme s sebou. Počasí vypadalo všelijak. Místy mělo pršet, místy svítit sluníčko a teplotně taky nic moc :-/ Pouhých 20 stupňů bylo směrodatných a já jim oblékla dlouhý rukáv a mikiny.

Vyrazili jsme do Prahy vlakem. Pro oba je to vždy zážitek, který jsem se snažila podpořit skvělými pohádkami za jízdy a modlila se, abych nebyla zbytek dne ve stresu. Jela jsem si totiž splnit jeden z mých snů- ženských snů. A jelikož nemáme možnost hlídání, děti musely jet se mnou. Ostatně- vždy jezdí všude se mnou…

Celou cestou jsem se chmurně dívala na oblohu. Černé mraky se vznášely všude kolem a já si představovala, jak to asi uděláme, pokud začne pršet. A taky se obávala toho, jak sejdeme z mostu na Střelecký ostrov- dělala jsem si totiž průzkum a prý jsou tam jenom schody. A já jela s kočárkem, že jo…

No, pesimizmus stranou- byl tam výtah! A dokonce v dálce svítilo i sluníčko. Bohužel u vody foukalo a nebylo zrovna teplo, ale říkala jsem si- alespoň neprší…

Byli jsme tam jako pvní, prošli si ostrov a za malou chvilku se objevili 4 holky z Vivantisu s taškami v ruce. To budou ony, pomyslela jsem si a rozhodně vykročila k nim. Byly to ony 🙂 Neuvěřitelně milé a vtipné ženské, které mi daly pocit, že tohle děláme každý den a všechny se dobře známe 🙂

Nervozita nebyla žádná. Z čeho jsem měla trochu hrůzu byla představa, že budu neustále odskakovat za dětmi a hlídat je, ať si něco neudělají nebo v horším případě, nezahučí do Vltavy.

A víte co se stalo? Byli to andílci! Oba dva. Ja nevím, proč mě tohle vždy tak překvapí, ale když jde o něco důležitého, když je něco, na čem mi záleží, vycítí to a podvědomě mě podpoří. A možná to tak trochu bylo i tím, že tam byla opičí lanová dráha a měli se čím zabavit. A taky tím, že je pořád nějaká hodná teta hlídala 🙂 A já si mohla vydechnout, opřít se a nechat se obletovat a hýčkat.

Vrhla se tedy na mě vizážistka Andy a za nemalou chvíli jsem byla zase člověk (ano, totálně jsem vyšla ze své komfortní zóny a jela do Prahy nenalíčená a neučesaná 😀 ). A co víc, byla jsem hezká!

Na focení outfitů jsme jeli ke Coco Vanu. Místo vybrané perfektně, zapadlo do mého vkusu a musím říct, že jsem tam rozhodně nebyla naposledy (což už víte, jelikož jsem tam byla i na food festivalu a budu tam jezdit asi pravidelně 😀 ).

Ve stanu na mě čekaly 3 různé převlečení a začal kolotoč. A jaký pocit jsem z toho měla? Úžasný!!! Neuvěřitelný! Alespoň jednou v životě se nechat profi nalíčit, učesat, obléct a vyfotit? Která žena by to ve skrytu duše nechtěla? 😉 Trošičku jsem se potřebovala uklidnit akorát před foťákem- jsem totiž zvyklá, že se fotím buď sama, nebo mě fotí někdo blízký. Ale nakonec si to naštěstí sedlo.

Bylo mi příjemně, děti pobíhaly sem a tam, občas si se mnou udělaly fotku, když zrovna měly náladu a Filípek dokonce i usnul- a hodná teta Zuzka ho povozila v kočárku 🙂

Focení vyšlo na jedničku, dokonce jsme skončili na minutu přesně, než se přihnal slejvák. A my se všichni krčili v malém teepee a čekali, až to přejde (naštěstí to fakt byla chvilka!). Cestou jsme ještě s Laurinkou skočily do hračkářství (pouze na kukačku) a pak tradá domů.

---

Článek jsem psala ještě v ten den, kdy jsem se vrátila z focení. Abych měla na papíře pocity a to, jak jsem celou akci vnímala. Netrpělivě jsem čekala na výsledek, který se dnes vynořil. A? Chtěla bych říct, že fotky jsou krásné- to bezpochyby 🙂 Akorát se každý asi vidíme trochu jinak, než nás vidí ostatní a upřímně, já bych zvolila z těch tisíc fotek asi jiné… Ze všech mých “úsměvů” je na fotkách ten nejhorší z nich, který nemám ráda (vítejte dvě bradičky!) 😀  A nevím, nějak to nejsem úplně já- tím ale nechci říct, že by se mi nelíbili, to ano! Akorát je tam takové malé “ale” 🙂

Celou Fashion Story i malé povídání, které je napsané s neuvěřitelnou laskavostí, najdete TADY.

Jo a ty bílé Conversky jsem si musela na místě koupit 😀 Blázen…

Tak co myslíte? Vyšly fotky? Připadám vám tam jako “já”? 🙂

 

Mějte se krásně 🙂