KDYŽ VÁS SOCIÁLNÍ SÍTĚ SEMELOU

Ani nevím, kde přesně bych začala. Možná v době, kdy jsem si založila první facebookový účet, protože ho měl již skoro každý. Plácala jsem se v tom, vůbec nechápala smysl celé koncepce a stránky a skutečně jsem byla přesvědčena, že TOHLE rozhodně používat nebudu. A taky že to trvalo. Zhruba rok- dva jsem na svůj účet vůbec nechodila, než jsem začala pracovat. Z nudy jsem si jej otevřela a od té doby na něm byla neustále. Dokola kontrolovala příspěvky, komentovala, lajkovala a samozřejmě přidávala svoje, s prominutím, každé prdnutí…

Každý den začal stejně. Ráno jsem otevřela oči a první, co bylo, byla kontrola telefonu. Pak cestou do práce. Pak v pauzách. Pak cestou z práce a ještě doma. A naposledy v posteli před usnutím. Poznáváte se???

Za nějaký čas se ke mně dostal první blog a to právě přes facebook. Začetla jsem se, moc se mi slečna líbila, tak jsem snad v jeden den slupla všechny její články. A našla si novou internetovou obsesi.

Každodenní kontrolování FB neskončilo, jenom se k tomu přidalo i kontrolování blogu, zda něco nového nepřibylo…

Jak čas utíkal, můj život se měnil. I ten soukromý. Svatba se blížila a já se registrovala na stránky beremka. A troufám si říct, že jsem tam byla celkem úspěšná. Chtěla jsem jinou svatbu, originální, tak jsem o ní psala, přidávala inspirační fota, až jsem si vytvořila jakousi komunitu holek, které mě rády sledovaly. A taky pocítila, jaké to je být oblíbená. A to se mi líbilo. Ať si tvrdí kdo chce, co chce, pokud se v sociálním světě angažujete, CHCETE úspěch. CHCETE být sledovaní, obdivovaní, CHCETE být pro lidi inspirací a CHCETE, aby vám to dali najevo.

Měsíce po svatbě jsem přešla z beremka, které mi už bylo vlastně k ničemu, na modrého koně. Rodina byla v plánu a já musela prozkoumat další vody. A to teda bylo něco! Kdo nebyl součástí téhle komunity, absolutně nemůže tušit, o čem teď mluvím. V průběhu roku jsem znala všechny “hvězdy”. Věděla jsem o nich skoro všechno, protože na “koňovi” neexistovala tajemství. Každý den jsem měla přečtenou celou zeď a jak jsem byla těhotná, tak jsem už i přispívala a kamarádila se. Pořádaly se tam “hony na čarodejnice”, pranýřovaly se maminky, které trochu vybočovaly, veřejně se řešilo všechno a všude. Pokud jste udělaly něco, co se nelíbilo jedné z TOP, skončily jste.

Zní to hrozně? Ano! Bylo to strašné! Já jsem totiž hrozný pacifista. Jsem člověk, který nechává ostatní lidi žít tak, jak chtějí. Nevnucuji svoje názory, nemoralizuji, neodsuzuji. Jakým právem bych tohle dělala? Každý má svoji pravdu, důvody, vize… Já nejsem Bůh, abych si dovolila říkat co je a co není správné… Trvalo to nějaký čas, než byla tahle zvláštní vlna umlčena, eliminována a myslím, že od té doby se kůň začal ubírat jiným směrem, vlastně vše se tehdy změnilo. Já jsem se spíš zaměřila do své skupiny “zářijovky”, kde jsme společně prožívaly jak období těhotenství, tak období zhruba prvního roku dítěte. Pak vám totiž moc nezůstane čas sedět u kompu a pořád si s někým psát.

Modrý koník šel tehdy do ústraní…

Jenomže hádejte co přišlo pak? Ano, ano…. Instagram… Sice byl předtím i Twitter, ale tomu jsem  nějak nepřišla na chuť. Za to Instagram byl něco. Sdílet fotky s příběhem? Wow… Tolik inspirace!

A jsem přesvědčena, že v té době se to zlomilo. Že mě virtuální realita chytla do svých spárů a už mě nepustila. Tam jsem našla zbytek blogů, které miluji a doteď čekám na každý nový článek! Ráda jsem sdílela, co právě dělám… Nebo jaký mám den… Úplně neznámým lidem…

Přinutilo mě to začít se víc věnovat focení. Zkoušet fotky upravovat a hledat si svůj vlastní “otisk”. A také jsem začala přemýšlet aktivně o tom si blog založit.

Ono když máte určité ambice a vize (třeba psát úspěšný blog), dost lehce se stane, že ten sen se pro vás stane vším. Takovým světlem, majákem v dáli a vy se snažíte udělat vše pro to, aby jste dosáhli cíle. VŠE. Jestli jsou ty cesty dobré a správné, je už otázka jiná…

Pokud se tomu věnujete aktivně, zabere to hromady a hromady času. Všude vidíte čísla. Čísla followerů na insta, čísla “to se mi líbí” na facebooku, čísla návštěvnosti blogu… Pořád dokola. A je skutečně těžké se od toho všeho odpoutat. Popravdě si myslím, že sociální sítě jsou jakousi formou drog. Potřebujete je ve svém životě. Podvědomě na ně zabrousíte pokaždé, když máte v ruce telefon. Automaticky. Bez zaváhání.

Proč tohle vůbec píšu? Z jednoho důvodu. Aby jsme se všichni nad tím zamysleli. Jak moc důležité tyto platformy jsou. Jestli nám něco dávají nebo spíš více berou? Já se nad tím dneska zamýšlím od rána. Poslední dobou totiž nejsem úplně ve své kůži. Mám pocit, že mi vše bere energii, nic mě netěší a spíš jsem pořád ze všeho otrávená (možná za to může trochu i to, že už přes 2 týdny v noci vstávám co hodinu k Filipovi a do toho mě pekelně bolí ten zánět zubu). Nicméně, když mi jedna dobrá duše napsala: “Luci, co to děláš?” tak mě to tak nějak restartovalo.

Nechci být taková, jaká jsem.

Vše nám má být pro radost. A je sakra na nás se rozhodnout, jak k čemu budeme přistupovat! Už jsem si několikrát řekla, že na ty pekelný čísla koukat nebudu a vždy mě to zase vtáhlo dovnitř. Ale TENTOKRÁT to myslím vážně. Jdu na to z jiného konce. Jdu vše dělat ne proto, abych měla výsledky, ale proto, že mě neskutečně baví psát a fotit. Jdu to dělat hlavně pro sebe.

Už jsem se nějak smířila s tím, že mezi TOP blogery asi nikdy patřit nebudu. Dokonce když jsem brouzdala internetem (ano, mám za sebou neskutečné množství přečtených článků a nakoukaných videí, jak být úspěšný blogger, jak mít vyšší čísla na sociálních sítích, jak zlepšit reklamu a bla, bla, bla…), tak jeden pán psal, že nejúspěšnější blogy zaznamenaly raketový vzestup už v prvním roce existence. A něco na tom asi bude :-/ Tady totiž neplatí, že si postupně sbíráte čtenáře- znovu říkám, pokud chcete být ti NEJLEPŠÍ.