Když je kamarádství na celý život

Stojím před třídou plnou nových spolužáků. V ruce nervózně držím aktovku a tikám pohledem po neznámých tvářích.

“Toto je Lucie, vaše nová kamarádka.” Představí mě paní učitelka a ze zadní lavice někdo do ticha poznamená: “Další Lucie???”

Červenám se a sedám si na místo. Zvědavě se dívám směrem, odkud vykřikla hezká tmavovlasá holčička. Taky Lucie. Bylo nás v jedné třídě celkem 5 a já nastoupila do jiné školy jako čerstvá druhačka.

V průběhu 4 let jsme se promíchali v ročnících a já se se stejnou holčičkou potkala znova až v šestce. Seděly jsme v lavicích za sebou a ještě s další Luckou, která byla její sousedící, se z nás staly 3 nejlepší kamarádky. Říkaly jsme si Crazy Gang a abychom byly jakože “jiné” a rozeznatelné, vznikly tak i tři krásné přezdívky- Elly, Leo a Luni (poznáváte můj podpis? 🙂 ).

 

Byly jsme nerozlučné. Jako opravdu kamarádky na život a na smrt. Všechen čas jsme trávily společně, jak ve škole, tak odpoledne. Dospívaly jsme spolu a nedokázaly si představit být jedna bez druhé, tak jsme spolu chodily na prázdniny i v létě.

Měly jsme hlavu plnou plánů, snily jsme o společném bydlení, co si vše koupíme, snily jsme o společném životě, o tom jak si jednou koupíme motorky a projedeme celou Ameriku.

Koukaly jsme na wrestling, na hokej a prožívaly první lásky. Ve křoví na školním hřišti zkoušely první cigarety, na chatě první alkohol, neměly jsme mezi sebou tajemství a každou eskapádu druhé prožívaly jako tu vlastní.

Pak přišel zlom, střední škola a já se najednou ocitla v jiném městě, kam jsem denně dojížděla a holky byly znovu spolu, v jedné třídě (měly to ale štěstí!).

Nebudu lhát, byl to asi náš nejtěžší rok. Jak už to v mladém věku bývá, přišly hádky, první rozepře kvůli klukům, kvůli času a jiným kamarádům. Ale zvládly jsme to. Upevnily si a uchránily to, co nám málokdo přál a skoro nikdo nevěřil, že se budeme nadále kamarádit.

Měnily jsme se. Stávaly se z nás ženy a ač už bylo dětství za námi a každá jsme najednou měly svou hlavu, své představy o životě a plány, pořád jsme tady byly jedna pro druhou.

Nastal další zlom a já po střední odjela do Prahy, kde jsem už zůstala. Upřímně, větší šok jsem nezažila. Najednou jsem byla úplně sama, odtržena od rodiny a od přátel, které pro mě znamenaly vše. Byla jsem opuštěná, neschopna si najít někoho, kdo by je alespoň trochu nahradil. Velmi těžce jsem si zvykala na novou zemi a jezdila domů co nejčastěji.

Jak to tak bývá, léta a čas plynou a člověk si zvykne na cokoliv. Já se aklimatizovala, vytvořila si tu nějaké zázemí, našla pár známých a uklidnila se. Byly jsme i tak v neustálém kontaktu. Jeden čas jsem si s Leo psala denně na chatu, pořád jsme to byly my. Holky jezdily na návštěvy a já domů. Pouta se nepřetrhala.

 

A přišla první svatba. Brečela jsem a před očima měla nás tři, jednu s brýlemi a tričkem Kelly Family, druhou se zvláštním účesem a s tílkem nad pupek (to bylo tehdy v módě) a mě, s ohonem a capri kalhotami 😀

Všechny těžké chvíle, a že jich v životě bylo, jsme řešily spolu. Věděly jsme jedna o druhé, co se důležitého děje v našich životech a s čím válčíme. Pomáhaly jsme si.

Pak přišla moje svatba a já je tam obě měla. Moje krásné družičky 🙂 O to víc mám nejkrásnější vzpomínky. Prožily jsme spolu i moje těhotenství, ale musím říct, že tam se ten vztah začal trochu kazit.

Dětmi se prostě vše mění a pokud je někdo nemá, tak má tendenci budoucí mámu (nebo už regulérní mámu), jakýmsi způsobem vylučovat z akcí a ze života. Kdysi mě to hrozně trápilo, teď už nad tím mávnu rukou, ať si dělá každý co chce. Jenom mě to tehdy hrozně zasáhlo kvůli tomu, jak nerozlučná trojka jsme byly.

 

V Praze bydlela i moje sestra, takže když holky přišly na návštěvu, jely k ní, obrážely po večerech bary a já se akorát mohla koukat na fotky na FB 😀

Situace se změnila ve chvíli, kdy otěhotněla i Elly, vdala se a měla Zorku. Najednou jsme byly v přesile my dvě a ač bych nikdy neřekla, že se nám to stane, prostě jsme se roky odcizily, trojka se rozpadla a zůstaly jsme kamarádky jenom já a Elly.

23 let za námi. Dvě svatby, 3 děti a čtvrté každým dnem na světě. Tmavovlasá holčička, co kdysi vykřikla z lavice, je pořád mou nejbližší a nejmilovanější osobou pod sluncem. Víme o sobě všechno. Nesoudíme se. Když se vidíme po roce, je to jakobychom se viděly před týdnem. Pořád si máme co říct, léty a zkušenostmi se snad i více chápeme a jsem přesvědčena, že bychom udělaly jedna pro druhou první- poslední.

Já jsem hodně zvláštní osoba v tom, že pevné a trvalé kamarádství si vytvářím jenom velice těžko. Skutečně mám problém se seznamovat, s někým najít společnou řeč a úplně se mu otevřít. Za ta léta jsem se tolikrát zklamala, že skutečné kamarádky můžu spočítat na prstech jedné ruky- čili 3 😀 Jednu znám od 8 let, druhou ze střední a třetí z Prahy, ale také se známe už dobrých 9 let.

Přijde mi, že čím je člověk starší, tím je to horší… Možná na mě už ani žádná jiná kamarádka nečeká, kdo ví 🙂 Ale jsou pro mě všechny hrozně důležité, jsou to lidé, na které se můžu s čímkoliv obrátit a vím, že mi neřeknou ne (nebo se alespoň pokusí mi neříct ne 😀 ). Máme prožitých tolik společných let, s některými nás pojí dětství nebo puberta a ač jsme možná i vyzrálé 30- tnice, když jsme spolu, všechny roky se smažou a jsme zas bláznivé, mladé, bezstarostné a hlavně sami sebou… Bez póz, přetvářky a vždy upřímné.

Je úžasné sledovat, jak společně rostou i naše děti. Kdykoliv přijedu na Slovensko, většinu času trávíme spolu, děti si hrají, mají rozepře (jak to tak v kolektivu bývá), ale vždy se na sebe znovu těší a vzpomínají, jak jim bylo dobře. Pevně doufám, že tyto vztahy už vydrží a že až to věk dětí dovolí, naplánujeme třeba společnou dovolenou a užijeme si společnosti jeden druhého a zavzpomínáme na staré časy 🙂

Jak to máte s přátelstvím vy? Taky si pěstujete ty dlouholeté nebo nemáte problém navazovat jiné?