Kde domov můj… aneb výchova dítěte v česko- slovenské rodině

Když řekneme, že vychováváme děti v bilingvní rodině, každý se potutelně směje pod vousy. Česko- slovenská rodina a bilingvní? To je vtip?

Ne, není. Ač jsme my všichni ještě ročník česko- slovenských dětí, naše ratolesti se nám jednou budou smát v jaké prehistorické době jsme se narodili. Dnešní české děti už nerozumí Slovenštině. Dokonce už i hodně dospělých jí nerozumí (i když je podezřívám, že spíš rozumět nechtějí). Na Slovensku je běžné, že v televizi pustí film nebo pohádku namluvenou česky. Běžně čteme české knížky a jsme tedy s tímto jazykem v neustálém a častém kontaktu.

Bohužel v Čechách je toto eliminováno. Slovenské pohádky se předabovávají. Nad “Neboj sa” v češtině jsem mávla rukou, ale když byla česky namluvena “Perinbaba”, musela jsem přepnout program, jak mi to trhalo uši.

V podstatě chápu, že se toto děje u všech zahraničních filmů, tak proč ne u slovenského. Na druhou stranu je mi hrozně líto, že z tak úzkého propojení našich států, jsme se stali kompletními cizinci…

Takže ano, my jsme bilingvní rodina. Já se za ty roky v Česku (11!!!!) naučila, že mluvit v Čechách slovensky je velká chyba, takže přirozeně mluvím s kýmkoliv a kdekoliv česky. Ale doma, doma jsem prostě sama sebou  a naštěstí Emča slovenštinu vyžadoval už od začátku, takže s dětmi, s ním a celou rodinou, mluvím slovensky.

O tom, zda z toho nebudou mít děti hokej, jsem začala pochybovat ve chvíli, kdy Laurinka začala mluvit až ve 2,5 letech. Rozmluvila se sice celkem rychle, ale našla si jakousi hatlaninu. Používala slovíčka, která jí byla jednodušší na vyslovení- v jedné větě pak byla schopna použít dohromady obě řeči.

Když nastoupila do školky, nikdo jí nerozuměl. Už po dvou týdnech nás posílali na logopedii. Já ji chtěla nechat aklimatizovat a doufala jsem, že pokud bude mezi dětmi, zlomí se to.

Což se nakonec stalo 🙂 Ale pořád to bylo půl na půl. Některým lidem dokonce vadilo a vadí, že mluvím na děti slovensky. No, co k tomu říct- já si zakládám na tom, aby uměly i slovensky, aby znaly své předky, svoje kořeny a moji mateřštinu.

Rok se s rokem sešel a já nakonec na tu logopedii fakt musela- ale spíše kvůli způsobu mluvy než kvůli jinému jazyku 😀 Ihned po usazení byla moje první otázka, zda za její patlání může to, že na ni mluvím slovensky. Naštěstí tato teorie byla rezolutně odmítnuta. Po necelém roce Laurinka povídá už moc pěkně, všichni ji rozumí a v podstatě tím, že je neustále mezi českými dětmi, přirozeně si vybrala za hlavní jazyk češtinu. Ale slovensky rozumí a dokonce, když jsme u mamky, tak ji i používá- občas 🙂

Předpokládám, že s Filípkem to bude velmi podobně. Ten začíná hezky mluvit už teď a ač bych řekla, že začne automaticky, jelikož je celý den se mnou slovensky, hodně slovíček má už z češtiny- což je výsledkem Laurinčina vlivu.

Nedokáži říct, zda je to u nás jednodušší, protože oba jazyky jsou si hodně podobné (třeba u češtiny a angličtiny to tak rozhodně není) nebo je to naopak kvůli tomu složitější, protože hůře rozeznávají kdy se co používá.

Abych to i nějak smysluplně uzavřela 🙂 Beru jako velkou výhodu to, že od mala přichází do styku s oběma jazyky. Rozhodně nehodlám mluvit doma jinak, než je pro mě přirozené a odmítám tvrzení, že se pak pořádně nenaučí česky. Děti jsou jako houby, nasávají všechno a všude. To, že Laurinka mluví už výhradně česky, jsem vlastně zjistila až tady u mamky, kdy jsou kolem nás slovenské děti a ten kontrast řečí je o to víc znatelný:-)

Ale tak to má být… A já jenom doufám, že slovenštinu budou mít oba pevně a hluboko zakořeněnou v sobě a že toho třeba jednou i využijí.

Zajímalo by mě- je tady někdo, kdo vychovává děti v několika jazycích? Případně jaký na to máte názor?

PS: omluvte špinavé trička mých dětí, ale byli jsme na zmrzlině 😀