Jakou chci být mámou v roce 2019?

Ač všichni koncem roku rekapitulují, zamýšlí se nad uplynulými 12 měsíci a rozhodují se, jaké předsevzetí si stanovit a které skutečně vyplnit, já to chci vzít za jiný konec.

Posledních 5 let je ve znamení odsunutí vlastního života, obětí a jakéhosi kolotoče, který ale nemá vůbec nic společného se mnou. Jsem ve stínu a na výsluní jsou oni dva, Laura a Filip. A ač jsem se možná ze začátku na to sluníčko sápala k nim, teď jsem ráda, že můžu nerušeně sedět v ústraní a pozorovat je, jak září. A čím víc jsou vidět, čím více jsou nezávislí, tím víc jsem vděčná za možnost vychutnávat si je.

Letos mi končí rodičovská dovolená. Čeká nás poslední společná zima, poslední jaro a pokud vše půjde podle plánů, tak snad i léto. Na podzim už budeme separé.

A tak bych ráda využila ty poslední měsíce nového roku 2019, abych pro ně byla vším. Abych našla ten balanc, který mi od podzimu nějak utekl a dokázala si užít každý jeden moment.

Možná je to klišé, ale dokud člověk nemá děti a neprožije si probdělé noci plné pláče, když únavou brečí s nimi, bezradné chvíle, kdy se mu ruce třesou při pohledu na teploměr ukazující 39°C, momenty vyčerpání a neskutečné sebekontroly ve chvíli, kdy se už posté dítě hodilo o zem a ječí, neví co je to bezmezná a bezpodmíněná láska. Protože každý ten moment, kdy si saháme až na samotné dno, je vykoupeno jedním mokrým polibkem, jedním tuhým objetím a jedním širokým úsměvem. Láska je to platidlo, kterým obchodujeme od momentu početí…

V tuto chvíli jsou pro mě důležité tyto věci, body na kterých musím zapracovat. Protože výchova je myslím více o tom, jak dokážeme pracovat sami se sebou než s dětmi…

1. Chci se naučít víc kontrolovat. Je to moje černá skříňka, něco, co mě trápí od doby, kdy se narodila Laurinka. Moje povaha je hodně tichá a klidná, ale ve chvíli, kdy jsem nervózní, naštvaná nebo nestíhám, zatemňuje se mi mozek. Moje rodina je hodně temperamentní a když přemýšlím nad jejími členy napříč generacemi, výbuchy hněvu a amoky jsou u nás normální. Je to věc, na kterou nejsem pyšná a vím, že ač se snažím v mnoha a mnoha situacích krotit, mám před sebou ještě hodně práce. Nejtěžší jsou pak chvíle, kdy nepřiměřeně štěknu na děti a po odeznění adrenalinu, mi dojde, jakým neprávem jsem na ně byla zlá…
2. Chci říct ano pokaždé, když přijdou. A to myslím v situacích jakože si chtějí hrát a podobně. Kolikrát totiž pracuji, případně uklízím, mám rozkoukaný film nebo prostě jenom lenoším. A za toho boha se mi nechce zvednout. Tohle chci odbourat. Chci si s nimi hrát kdykoliv si řeknou. Tohle je pro mě jedna z nejdůležitějších věcí, na kterých chci zapracovat.
3. Konečně jim chci dát dohromady všechny fotky. A taky knížky. Já jsem na tohle úplně nejhorší člověk ze všech, ale ráda bych měla vše v pořádku, než nastoupím do práce a ten čas už skutečně nezbyde vůbec. Teď nás čekají dlouhé zimní večery, tak snad se zadaří 🙂 A také by nebylo úplně od věci si konečně udělat rodinné focení…
4. Chci jim dát co nejvíc zážitků. To znamená vymýšlet výlety, cestovat, jezdit na kolech, objevovat nová místa, chodit na procházky, na výstavy, dělat cokoliv a kdekoliv, jenom ať jsou šťastné a baví je to. Ať máme všichni na co vzpomínat a ať spolu trávíme co nejvíc času.
5. Ráda bych byla nezávislá. A to je pro mě na letošek poslední a ten nejdůležitější bod. Jelikož máme babičky úplně mimo nás a vzhledem na statistiku jejich onemocnění vím, že budeme muset častokrát zůstat doma dokud se nevyléčí. Stejně tak je vozit na kroužky. A být po ruce. Což se mi úplně neslučuje s osmihodinovým zaměstnáním mimo Říčany :-/ Nehledě na to, že když člověk jednou okusí jaké to je být pánem sám sobě, těžko se bude vracet pod jiné autority… Tak uvidíme jak mi to nakonec vše dopadne.

No a závěrem, ať úplně nevynechám nějaké sumárum roku a toho co mě (a nás) čeká… Rok to byl intenzivní, zažila jsem si ne moc hezké období, kdy jsem se jakoby sama sobě ztratila a místo toho, aby mi někdo pomohl, tak mě přišlápl ještě víc- za což vlastně teď i děkuji, protože jsem si sama v sobě srovnala myšlenky a pocity a pomohlo mi to vidět pod podkličku mnoha věcí. Byl to ale i rok, který mi do života přinesl nové lidi, nové kamarádství, to staré utvrdil a já našla pevnou půdu pod nohama a snad se s blogem a posléze i instagramem posunula i dál 🙂

Co se týče plánů, kromě práce… Ráda bych ještě trošičku pocestovala. Po 6 letech to vypadá, že se někam dostaneme s Emčou sami, což je hodně velká věc a pocestujeme daleko, tak se na to moc těším (více řeknu asi postupně…). S mamkou máme v létě taky v plánu náš tradiční 5 denní výlet, letos snad dáme Paříž 🙂 Mám v plánu hodně šetřit, málo utrácet a splnit si i jeden materiální sen, tak uvidíme, zda se povede 🙂 No a v neposlední řadě jsem rozhodnuta si spravit ty záda, který mě ničí, protože až ve chvíli, kdy je člověk nemocný, tak si uvědomí, jak důležité je zdraví… No a doufejme, že moji drahé Almarce se bude i nadále tak dařit, že budu schopna ji posouvat dál, hledat nové a neokoukané věci a třeba si ji i přesunout na nějaké fyzické místo 🙂

Pokud jste dočetly až sem, tak moc děkuji za vaši přízeň, protože bez vás bych tak leda psala sama sobě a popravdě, ani by mě to tu tak nebavilo 🙂 Slibuji, že budu už více aktivnější a zkusím se vrátit alespoň k jednotýdenní frekvenci článků, samotnou mě to moc mrzí, že nebyl čas…

A teď mi řekněte, máte nějaká předsevzetí vy?