Jaké je to mít dvouleťáka a skoro pětiletou

Když jsem dnes ráno vstávala, vážně jsem přemýšlela se na plánovaný výlet vykašlat a zůstat doma. Venku ale svítilo sluníčko a já si nedala možnost začít víc přemýšlet a prostě nás automaticky začala balit.

Emča jel totiž na dopoledne na kajak, tak jsem vzala děti a jeli jsme do Prahy na Střelecký ostrov. Od včera tam byl food festival a já potřebovala dětem udělat program.

V průběhu dne jsem si uvědomila jednu zásadní a důležitou věc- nejlíp je mi s dětmi (a samozřejmě, pokud to jde, i s Emčou). Ač to zní jako strašné klišé, popřípadě si někdo poklepe na čelo, jak “matkovitá” matka jsem, ale skutečně mě naplňuje být s nimi.

A ne, nebylo to tak vždy. Do stadia, že je vše bez stresů a tak nějak plynně a velmi příjemně nám utíká čas strávený spolu, jsme se dostali až teď. V době, kdy bude Lauře v září 5 a Filip měl v dubnu 2.

Laurinka je už samostatná jednotka. Je neuvěřitelně emočně vyspělá, poslouchá na slovo a i v tak malém věku se můžu spolehnout, že pokud řeknu, že na ni musím pořád vidět, když si hraje, tak na ni určitě budu pořád vidět. Neodváží se jít někam pryč. Už si vystačí sama se sebou a pokud je příležitost, nemá problém se seznámit s cizími dětmi a najít si nové kamarády. Vydrží hodně dlouho chodit, krásně se s ní povídá a ten vztah je už úplně na jiné úrovni, než tomu bylo třeba před 3 lety. Stala se z ní parťačka, je to člověk, který třeba i na chvilku pohlídá Filipa. I když ona to dělá sama od sebe, protože o mladší děti pečuje (i ve školce, co mi povídaly učitelky 🙂 ). Když jsme spolu, neodmlouvá, nezlobí, vždy se na všem domluvíme a já jsem neskonale vděčná, jak úžasný člověk z ní vyrůstá.

Filípek překonal hranici 2 let a najednou je s ním taky větší pohoda. Už nemusím střežit každý krok, aby mi někam nezahučel. Nemusím mu být neustále za zadkem a tak si v klidu můžu sednout a vypít si TEPLÉ kafe. Na jednu stranu začíná období, kdy potřebuje nejvíc maminku (měla to od 2 let i Laurinka, nechtěla od tatínka a nikoho jiného koupat, číst, hrát si, usínat, cokoliv. Jenom maminka), na druhou stranu se to mixuje s obdobím “já sám”. Takže nastává velmi příjemná kombinace, kdy je neustále v mojí blízkosti, ale hraje si sám 😀 Co považuji za naše nejlepší rozhodnutí, je mít děti dvě 😀 První 2 roky jsou náročnější, ale teď? Pokud už nechte být osamotě, neustále chodí za Laurou. Takže je mám na dohled, hrají si spolu, Laurinka na něj dává pozor a Filípek  má podněty se něčemu novému učit.

Dnes jsem tedy seděla, pila kafe a pozorovala, jak si celé dopoledne spolu hráli. Pak jsme si zašli koupit domácí nanuk, který si Laurinka vybrala a namixovala sama a ve třech se o něj podělili. Aby nebyl hlad, prošli jsme stánky a nechala jsem volbu jídla znovu na Laurince, která se docela vytáhla a my měli skvělou BBQ bagetu s kuřecím. Roztáhli jsme deku, všechni tři si na ni sedli a snědli oběd. No a pak vyrazili pěšky na hlavák. Filípek si lehl do kočárku a hezky sám usnul. A my si s Laurinkou užily ještě Hamley’s hračkářství a procházku.

Miluji je- oba dva. Neskonale. Nikdy jsem si nedokázala představit, jaké by to jednou mohlo být. Od narození dítěte člověk pořád řeší pleny, kojení, pak příkrmy, kdy kam jít a jak bude dítě spát, ať se mu nenarušuje režim. Až začne běhat, tak je nonstop ve střehu, aby se mu nic nestalo. Pořád je to takové chaotické, když se vyřeší jedna fáze a období, přijde další, ještě horší. Neříkám, že to nejsou krásné měsíce nebo roky, ale jelikož jsem si tím prošla 2x, mohu říct, že LEPŠÍ NEŽ TEĎ to nikdy nebylo. Období vzdoru je fuč (nejhorší období ever) a my jsme schopni být spolu rádi, bez křiku, přizpůsobit se jeden druhému a skutečně si naplno užít a vychutnat každou sekundu.

A co je víc, JÁ SAMA jsem schopna si odpočinout i když jsem s oběma (ano, jsou i dny, kdy mám pocit, že se nedožiju večera, ale těch je už poskromnu).

Takže maminky, pokud vás hranice 2 let ještě jenom čeká vězte, máte se na co těšit 🙂 Maminky, co máte druhé dítě, které je ještě maličké vězte, že vás sice čekají hrozně těžké měsíce (a to je mezi rokem a druhým rokem života druhorozeného), ale pak přijde nejúžasnější období a vy si ten poslední rok na rodičovské užijete se vší pompou- a fakt se budete děsit chvíle, kdy ty dva koblížky opustíte a začnete pracovat…

Protože vím, že TEĎ je nejkrásnější období v mém životě a já si to sakra uvědomuji 🙂

Pozn.: Ty fotky, kde sedím na kávě s Filípkem, dělala Laurinka 🙂

Pozn.2: A abych předešla zbytečnému nedorozumění, je jasné, že každé dítě je jiné. A že co je u nás, nemusí být u vás. Ale obecně, když vezmu průměr rodin kolem nás se kterými jsme toto řešili, shodli jsme se na tom, že po 2 roku je vše o poznání lepší 🙂 A asi taky záleží na jiných faktorech (jako výchova, povaha dítěte, schopnost naladit se na stejnou vlnu, nebo třeba poruchy, atd.)