MODA• ZIVOT

JÁ, MÉ PRAVÉ JÁ A ?

5. 2. 2018

Když si dokážete přiznat vlastní chyby, vyhrály jste. Pokud dokážete být k tomu všemu k sobě upřímné a vidět se v jasném a nezkrášleném světle, našly jste zlatý grál.

Je těžké se někdy přijmout se všemi chybami. Smířit se s tím, jaké jsme. Jenomže ono je to potřeba. Skutečně vážně potřebujeme mít rády sami sebe, jinak se nikam dál nepohneme. Vše co uvnitř cítíme se automaticky projeví navenek. Můžeme hrát divadlo, můžeme se snažit být někým jiným, můžeme si dokonce myslet, že jsme takové jaké chceme být, ale pokud to nejsme 100% my, nedosáhneme pocitu štěstí a klidu. A nikdy nikoho nepřesvědčíme. Pořád tam bude takové zvláštní “ehm”.

Jako malá jsem se pravdy hrozně bála. Vždy mi přišlo, že lži bývají milosrdnější, vypadají lépe a nikdo se kvůli nim na mě nenaštve. Ale ten pocit? Ten pocit byl strašný. Nikdy nepřišel takzvaný “klid duše”. Pořád někde hlodalo vědomí, že skutečnost je úplně jiná. Sžíralo mě to. A ony nás ty lži jednoho dne doženou. A může to trvat i roky. Mně dohnaly až po 30. A postupně zjišťuji, že já nelhala jenom ostatním, ale v mnoha věcech i sama sobě. A čím víc se snažím prokopat do hloubky, tím víc jsem z toho nesvá, bolavá, nešťastná a zklamaná.

Životní rozhodnutí bývají většinou na celý život a je hodně těžké je měnit, ne- li nemožné. Když se zamyslím nad těmi svými vím, že hromadu věcí bych teď už udělala jinak. Netuším, jestli lépe, ale učitě bych to alespoň zkusila. Nechala jsem se zaškatulkovat a dělala věci proto, že někomu nechci ublížit nebo chci, aby mě měli rádi, namísto, abych v první řadě hleděla sama na sebe.

Jsem přesvědčena, že já jako osoba jsem hrozně hodný člověk. Nesnáším konflikty, nerada se hádám, vždy si několikrát rozmyslím, než něco řeknu, snažím se na každého usmívat, být milá, pomáhat. A nebýt zákeřná. Nebýt pokrytec. Nehrát divadlo. A nezávidět (což, přiznávám, bývá v určitých momentech velmi těžké).

Pokud se vyskytne nějaké nedorozumění, dokud se nevyřeší, tak se tím trápím celé dny…

Přebírám na sebe pocity druhých, lepí se na mě myšlenky cizích, přijímám rady a názory jiných za své a topím se sama v sobě.

Demotivuje mě mnoho věcí. Ale je to ve mě. Tohle vnímání okolí vychází z mého vnitřku a já vím, že je něco špatně, ale absolutně nedokáži říci co.

Hledám se. Za pár dnů mám 31 a pořád se hledám. A doteď jsem se nenašla. Někde cestou jsem ztratila sama sebe. Nemám ani páru, kdy k tomu došlo. Ale já si tě Luni zase najdu- slibuji. Vím, že tam někde jsi schovaná a zasypaná časem…

Jak bych to celé uzavřela, aby jste vůbec pochopily, co jsem tímto článkem chtěla říct 😀 Pokud jste na instagramu, určitě jste si všimly, že jsem se pustila do nového projektu s názvem @budmeskutecne. A ať se to možná jeví jakkoliv, má to pro mě velký a velmi osobní význam. A to právě na základě hledání se. Abych byla “skutečná”, musím také vědět, kdo jsem. A to zatím tak úplně netuším, čeká mě asi dlouhá cesta, ale já jsem odhodlaná dojít až na konec (snad asi prvně v životě).

Tak a teď mi řekněte… Cítíte, že jste sami sebou? Nebo se také ještě hledáte?