DĚTI A TECHNIKA

Tento článek píšu už zhruba měsíc. Vždy něco začnu a pak to smažu. Úplně nevím, jak dané téma uchytit bez zbytečně negativních reakcí nebo pocitů, případně odsuzování.

Všichni víme v jaké době žijeme. Technika je už neodmyslitelnou součástí našeho života. Nevstaneme ráno bez toho, abychom nezkontrolovali telefon jako jednu z prvních věcí, které uděláme. Večer neusedneme na gauč bez puštěné televize nebo otevřeného počítače kvůli práci. Neumíme si představit být odstřihnuti od internetu a dat na delší dobu. To jsou holá fakta a tak to je. U každého v jiné míře, v jiném poměru nebo v jiném složení.

Čím rychleji postupuje vývoj společnosti, tím rychleji se mu děti přizpůsobují. S technikou přicházejí do styku velmi brzy, manipulovat s elektronikou nás vidí už od narození, tudíž je skoro nemožné je toho uchránit. Pokud pracujete často s tabletem, velmi brzy si k vám stoupne roční dítě a bude prstíčkem šmátrat po obrazovce, protože vidí vás, jak to děláte.

A velmi brzy přijde na to, jak danou věc ovládat. Tak brzy, až jsem se toho zděsila i já.

 

Laura se začala dívat na pohádky už nějak po půl roce. Byla to totiž jediná věc, která ji uklidnila a zaujala, aby neplakala. Od rána jsme měly puštěné Spievankovo nebo Fíha tralala. Vyžadovala písničky a podle mě i obraz plný barev. Někdo namítne, že jsem ji měla zpívat já- no jo, jenomže ona nesnášela, když jsem zpívala- a to si myslím, že nezpívám až tak strašně 😀

Velmi brzy se jí vše okoukalo, tak jsem z nutnosti sáhla po tabletu a pouštěla ji písničky pro nejmenší tam. Doteď si pamatuji kreslené lidovky jako Travička zelená, nebo Pásla ovečky 🙂 A ji to bavilo. A postupně se frekvence začala zvyšovat. Tím, že se uklidnila u pohádky, tak jsem telefon a tablet vytahovala pokaždé, když byla nervózní. Ve vlaku, aby byla v klidu a neplakala. U oběda, když nechtěla nic sníst, protože ji děj tak upoutal, že mi automaticky otvírala pusinku a já ji nakrmila. Na nočníku, abych ji něčím zabavila a ona mi na něm chvíli seděla a vyčůrala se.

Jedno s druhým vedlo až do stádia, že jsem si najednou uvědomila, co řídí moje dítě. Když jsem jí chtěla telefon nebo tablet vzít, hysterčila. Byla zlá. Neovladatelná.

To byla taková první pořádná facka, že to asi není úplně v pohodě. A my začali pozvolna, postupně odnaučovat- a světe div se, podařilo se. Jednoho dne jsem tablet schovala do šuplíku úplně a telefon se snažila sama moc nepoužívat.

Pak se narodil Filípek. Ten byl naštěstí hodné miminko bez pláče 🙂 Pohádky a písničky ho vůbec nezajímaly a měl rád, když jsem mu zpívala já. Ale samozřejmě taky jsme se časem dostali k tomu, že začal vyžadovat něco víc. Televizi máme puštěnou skoro celý den, pokud nikam nejdeme, venku je zima nebo prší. Tu už beru jako nutné zlo. Telefon mu dávám pokud jde na nočník, protože jinak mi tam sedět nevydrží a běhá po celém bytě. Nebo pokud potřebuji, aby chvilku vydržel v kočárku a já nemusela lítat po celé místnosti, kde se nacházím 🙂 Uvědomuji si, že si situaci a její řešení zjednodušuji. Ale popravdě, v dnešní době mi přijde, že už to každý bere jako normální věc. Když se rozhlédnu kolem sebe, vidím 90% dětí s nosy u obrazovek. Vidím je jíst u tabletů. Vidím je hrát si hry na mobilu místo v reálu. Vidím je chatovat si místo povídání.

Prostě akceptuji, jak to teď je. Je taková doba. Nemůžu je úplně odstavit od technologií, pokud je sama používám. Ale co můžu, je omezit je. A taky, že jsem to začala dělat.

Před pár týdny jsme se dostali do další nepěkné smyčky tabletů, když byli oba dva nemocní a nemohli jsme se hnout z bytu. Měli jsme dokonce nařízeno ležet. Takže bylo jasné, co přijde, abych je udržela v klidu.

Bojujeme. Nebudu tvrdit, že my jsme zrovna rodina, která tohle doma neřeší. A že naše děti to nezajímá a že my máme tvrdá pravidla a nedovolujeme. Jsme možná měkcí, možná jsem rezignovala a smířila se s tím, kam celá společnost míří a že interaktivní život je obrovskou součástí našich životů.

Sama ale cítím, že je potřeba nějak omezit obrazovky. Jak pro ně, tak pro nás.

Po společném usednutí u kafe jsme se s manželem dohodli na pár bodech, které bychom rádi zavedli a dodržovali je. Jsem přesvědčena, že pokud to podchytíme teď, budeme si v budoucnu děkovat (asi tak, jako se spaním 🙂 Děti ukládáme od narození v 7 večer a doteď si za to děkuji 😀 ).

O víkendech telefony odložíme do šuplíku. Vezmeme je do ruky až po páté večer v neděli. A v týdnu, ihned jak přijede Emča z práce, tak ty telefony znovu odložíme. Telefony, tablety, vypne se televize. A budeme spolu.

Počítám s tím, že jak začne být teplo, budeme stejně neustále venku na pískovišti a na vymoženosti moderní doby si nikdo ani nevzpomene. Na to se upřímně těším. Až jim foukne do vlasů větřík, ucítí pod nohami čerstvě posečenou trávu, budou mít ruce od písku a tvář opálenou od sluníčka. Co tam po tabletu, když se můžou houpat, klouzat a hrát na honěnou s ostatními dětmi 🙂

Každý na to máme jiný názor, každý se snažíme vybalancovat situaci, jak nejlépe víme a umíme. Doba je taková, jaká je. Tak prosím, buďte chápavé. Vím, že jsou mezi námi i maminky, které mají situaci zmáklou na jedničku 🙂 A my ostatní se budeme víc snažit, slibuji.

A to jsem zatím neotevřela tabu téma “Děti a sladkosti” 😀 Tam máme taky co povídat 😀

A jaký máte názor na vztah dítě- technika vy?