Od chvíle, kdy mi Lauru položili v Podolí na břicho, jsem věděla, že je jiná. Že je plná citů a emocí, se kterými se nedokáže vypořádat. A taky mi to první půl rok dávala pěkně hlasitě najevo.
Byly to dlouhé podzimní večery, kdy se můj muž vracel domů pozdě (alespoň mi to tak po celým dnu přišlo) a já seděla na gauči, v rukou jsem měla zavinovačku s Laurou a houpala jsem se několik hodin ze strany na stranu, aby nebrečela.
Mohu říct, že to byl nejtěžší a nejdelší půlrok mého života. Nic nepomáhalo- ikdyž si teď zpětně říkám že možná, kdybych uměla šátkovat tak, jak to bylo s Filipem, bylo by vše jinak…
Laurinka dále rostla a já se k ní snažila proniknout. Dalo mi neskutečnou práci zjistit, jak a proč na které situace reaguje a hlavně přijít na to, jak bych měla reagovat já. Častokrát, když jsem se na ni podívala, přišlo mi, že necítí nic. Radost, hněv, lásku… Že je jí všechno jedno.
Přišly chvíle, kdy jsem ji i plácla přes zadek a mělo to nulový efekt- jakože úplně nic. Jak hadrová panenka, žádný projev emocí. Tehdy jsem si řekla, že fyzické tresty jsou mým selháním a stejně nimi nedosáhnu nic, tak jsem se naučila mluvit. A mluvit a mluvit. Protože jak dny plynuly, uvědomila jsem si, že její projev navenek- ten studený kámen, kterého se nic netýká- nezrcadlí to, co je uvnitř. A uvnitř Laurinky to žilo, vřelo a křičelo.
Dodnes tuto metodu praktikujeme, mluvíme. A stojí mě to hodně trpělivosti, protože když se s Laurou něco děje, tak se sekne a nikdo z ní nic nedostane. Emča na to už úplně rezignoval. Jediný, kdo se k ní dovnitř dostane, jsem já- a to né pokaždé.
Když se ke mě dostala nabídka od SCIO vyzkoušet knížku EMUŠÁCI- Ferda a jeho mouchy, zajásala jsem. SCIO je totiž pro mě velký pojem a knížka, která učí děti PROJEVOVAT a hlavně ZVLÁDAT pocity, je zlatý grál- v našem případě na 100%.
Neuvěřitelně jsem se těšila, když zazvonila pošta. Laurinka se na krabici hned vrhla- ono totiž kromě knížky je v balení i velká krásná žába a mucholapka s 8 mouchami znázorňujícími různé druhy pocitů.
Nechala jsem Lolu ať si hraje s plyšákem a já se začetla. Na knížce se podílely 3 autorky, které mají vystudované obory pedagogiky a speciální psychologie.
Knížka je nádherně ilustrovaná , určena pro děti od 4 do 10 let.
Koncept je založen na příbězích. Každá emoce je představena v jednoduché povídce, kdy jsou v průběhu čtení pauzy pro vyjádření dítěte. To dotváří příběh a dle uvážení reaguje. Když se dočte, máte k článku úkoly, které s dítětem plníte. Proto je lepší si na každou emoci vyčlenit nějaký čas, aby dítě vše vstřebalo, uvědomilo si jak s pocitem naložit a třeba se k příběhu opakovaně vracet.
Dále máte ke každému úseku pár rad a tipů, co dělat a jak dítěti pomoci s uchopením nového.
A jaké emoce se dítě snaží naučit zvládat a pojmenovat? Je to radost, smutek, důvěra, hněv, osamocení, strach, zvědavost a žárlivost.
Pomoci má přímo i postavička Ferdy, která je personifikací hlavní postavy a děti pak autentičtěji vnímají děj. Stejně tak barevně odlišené mouchy s různým výrazem ve tváři (dají se přilepit i Ferdovi do pusy 🙂 ).
Osobně si myslím a jsem přesvědčena, že emoční inteligence je jednou z nejdůležitějších věcí v životě. Je přímo zavislá na naší spokojenosti s vlastním životem, s utvářením mezilidských vztahů. V řadě zemí je pro děti již od předškolního věku zavedena “společenská a emocionální výchova”, která je povinná až do ukončení středoškolské docházky. U nás je bohužel pořád opomíjenou oblastí.
Přiznám se, ještě nemám ozkoušeno na vlastní kůži. Ale tento týden začínáme číst a já věřím, že se nám podaří některé pocity správně pojmenovat a komunikace pak bude lepší. Protože si kolikrát myslím, že když Laurinka něco silného prožívá a nemluví, tak je to i proto, že danou emoci nedokáže pojmenovat.
Žádné komentáře