Přemýšlím a bilancuji nad uplynulým rokem a nemůžu dělat nic jiného, než se usmívat. Už když jsme do něj v lednu vstupovali, byla jsem přesvědčená, že bude skvělý a že je na čase si začít plnit sny. A taky že jo 🙂
Oslavila jsem 30-tiny (psala jsem o nich TADY). Bála jsem se přehupu do další dekády jak čert kříže, ale víte co? Nikdy jsem se necítila lépe! Přijde mi, že jsem dospěla. Najednou se cítím skvěle ve své kůži, neřeším zbytečnosti a věci, které jsem řešila ve svých 20 a dál. Jsem přítomna okamžikem a neplánuji budoucnost. Taky se více nerýpu v minulosti, protože to nepřináší vůbec, ale vůbec nic, akorát si člověk kazí náladu a táhne sám sebe dolů. A už je nejvyšší čas snažit se vzlétnout co nejvýš 🙂
Jsem vděčná za to, co mám. Krásnou a zdravou rodinu. Dvě úžasné děti, které jsou občas náročné na výchovu a dohání mě k šílenství, na druhou stranu mě naučily neskutečné toleranci, trpělivosti a bezmezné lásce. Jsem vdaná za muže, kterého miluji celým svým srdce. Sice je to v manželství jednou nahoře a jednou dole, ale pořád je mezi námi obrovská láska, která drží vše pohromadě. A taky víra, že jakkoliv zlá je situace, jednou bude lépe a pokud budeme opravdu oba chtít a věřit, vydrží nám to navěky:-)
Cestovala jsem. Na milované místo, do Říma s mamkou (článek ZDE), a obě jsme si to náramně užily. Miluji ji nejvíc na světě, je to pro mě nejlepší člověk a neuvěřitelná podpora. Cokoliv se stane vím, že mi kryje záda. A hrozně moc ráda s ní trávím čas. A tentokrát jsme si to užily bez dětí, sami dvě a řeknu vám, doteď mě hřeje u srdíčka, když na ty dny vzpomínám. Na Aperol Spritz, který jsme si každý večer daly u večeře, po parném prochozeném dni. Na italské jídlo, kterého jsme se nemohly dojíst a vzdychaly blahem u každého sousta. Na uličky plné lidí, památky, které jsme proběhly, na cesty metrem, na snídaně v hotelu a unavené večery, kdy jsme padaly zničeně do postelí. A hlavně na návštěvu luxusní čtvrti, kde jsme měly možnost projít si obchody jako Luis Vuitton, Chanel, Dior, Gucci a Burberry. Na trenchcoat, který mamce neuvěřitelně seknul a já si vduchu říkala, že se musím modlit, aby si ho jednou pořídila…
V září jsme s nejlepší kamarádkou Romčou odletěly do New Yorku (tady jsou části 1, 2 a 3). Splnila jsem si ten největší sen ze všech a vím, že na něj budu vzpomínat do konce života. Nelituji jediného centu, který jsme utratily. Vzpomínám na dny naplněné sluncem a smíchem. Na to, jak jsme kupovaly Bailey’s v 6 ráno na letišti. Na to, když jsem prvně vystoupila z metra mezi mrakodrapy a cítila se jak v jiném světě. Na první smočení nohou v oceánu. Na první americký párek v rohlíku a taky na první snídani v Le Pain quotidien. Na výhled na Manhattan, zatímco zapadalo sluníčko. Na to, jak se postupně celý rozzářil, až byla úplná tma a město svítilo jako noční obloha posetá hvězdami. Na cibulové kroužky a také pivo na stadionu Yankees. Na rvačku černošek v metru, ale také na žebráky, kteří byli skoro všude. Na pohodu, která nás provázela den co den, protože když jste někde s člověkem, kterého máte rádi, vše je jak má být…
Potkala jsem nové kamarádky. Blog mi otevřel pomyslné dvěře a já poznala skvělé holky, takže se už necítím tak sama. Můj problém je, že si těžce hledám “spřízněné duše” a bohužel když už k sobě někoho pustím, tak mu upřímně plně důvěřuji, což se ukázalo v průběhu let jako velká chyba- a já za ty 4 roky, co mám děti, přišla o 90% kamarádů. Takže jsem vděčná a šťastná, že jsem našla holky a maminky, které vlastně prožívají to samé co já a k tomu rozumí i blogování- takže se třeba necítím trapně, když vytahuji pořád mobil a něco ťukám 🙂 A to mluvím o Mišce z blogu Yummymummyfoodie a Lucce z blogu The Hubs. Obě vás mám moc ráda a děkuji, že mě občas z toho stereotypu vytáhnete.
A v neposlední řadě jsem dala život Almarce. Vznikl e-shop, který mě naplňuje a který miluji. A já děkuji za krásný rozjezd a doufám, že v příštím roce dosáhnu vše, co s ní mám dále v plánu- a že toho je 🙂 Odhodlala jsem se s pomocí mamky udělat velký krok a rozjet něco, v co věřím i když nemám žádnou garanci úspěchu. A cítím se kvůli tomu skvěle! Vytvářet něco nového je úžasný pocit 🙂
A co jsou moje cíle a přání do roku 2018?
Vlastně je to velmi jednoduché- chci se cítit spokojená, šťastná a naplněná.
Ráda bych dále cestovala. Udržela tradici s mamkou a v létě se vydala prozkoumat další evropské město.
Ráda bych jela konečně s dětmi k moři. A doufám, že se Laurinka naučí jak na kole, tak plavat. Věřím, že Filípek bude do půl roku bez plenek a bez kočáru.
Přeji si, abychom finančně nestrádali, zrekonstuovali chodbu a zůstalo nám pár korun na výročí, kdy bych si přála jet s Emčou na prodloužený víkend (těch chvil, kdy jsme jenom sami dva, je strašně málo…).
Ráda bych rozrostla Almarku o nové značky a nové kousky. Byla bych šťastná, kdybych měla možnost více nakupovat a utvořit tak obchod přesně takový, jaký je momentálně jenom v mé hlavě 🙂
Ráda bych začala být více finančně nezávislá- co si budeme povídat, rodičovský příspěvek nic moc :-/
Snad mě jednou bude Almarka i živit, ale prozatím počítám s tím, že si budu muset koncem roku hledat práci. A já jenom doufám, že najdu takovou, která mě bude bavit. Už teď občas zabrousím na web Profesie a jenom ze zvědavosti koukám.
A také se modlím, aby vás můj blog nadále bavil. Aby se rozšířil o více čtenářů, aby vám přinášel tipy, radost a únik z reality- nebo vás právě upokojil, že v tom nejste sami, i když se tak občas cítíte. Děkuji za přízeň a že mě posouváte dál. Ani nevíte jak miluji vaše komentáře, zpětnou vazbu a pozitivní energii, kterou mi předáváte. Poctivě čtu každou reakci!
A také mám v planu splnit si letos další sen… Ale o tom budu psát, až se k němu dopracuji 🙂
Máte předsevzetí do nového roku? Jaký byl pro vás letošní rok a za co jste vděční vy? Napište mi, moc ráda si to přečtu :-*
Žádné komentáře