Čemu učíme naše děti?

Tento článek souvisle navazuje na ten předešlý (TADY). Minulý týden se totiž stala u nás doma taková situace, že mě to samotnou překvapilo, zarazilo, zahanbilo a mohu vám říct, že jsem DOTEĎ naštvaná sama na sebe, jak jsem situaci nedokázala zvládnout.

Výchova je snad jednou z nejtěžších věcí v rodičovství. Chceme dětem vštěpit dobré mravy, chceme jim předat model chování, který je podle nás ten správný, snažíme se je nějakým způsobem vést námi vybranou cestou a zapomínáme na to, že děti třeba touto cestou jít nedokáží- resp. nedokáží jít rovně a rychle, jak jdeme my, potřebují přestávky, odbočky a jiné tempo.

Zamyslely jste se někdy nad tím, co všechno je učíme? Podvědomě? Že ty čisté, nedotčené dušičky záměrně ohýbáme a nutíme je pochopit a dělat to, co my?

Nebudu vám psát, co se přesně stalo. Ve zkratce jsem se jenom přistihla, že ji nevědomky učím, co to je vydírání. A bylo to zrovna v situaci, kdy jsem bojovala s tím, že jsme přeci rodiče a ona nás má poslouchat. Že nemůžeme ustoupit, protože pak bude mít pocit, že když bude dělat scény i příště, tak dosáhne svého. Na druhou stranu tu bylo vědomí, že přímo zasahuji do její povahy, do cítění, že přeci vím, jaká je a záměrně se snažím, aby byla jiná.

Netuším, zda vám to dává smysl. Ale jsem si 100 % jistá, že u každé z vás přijde moment, kdy budete stát, ohromena situací a v šoku a nebudete vědět, jak se správně zachovat a co máte v tu chvíli dělat. Jaké rozhodnutí bude to správné. Zda jít vpravo nebo vlevo a modlit se, aby nenastal “efekt motýlích křídel”.

Moje mamka vždycky říkala: “Snažila jsem se vám dát tolik lásky, co jsem mohla a doufala, že z vás vyrostou dobří lidé.”

Mohu vám říct, že těžší věc jsem nikdy nezažila. Přemýšlím o každém slově, každém kroku. V práci, ve sportu, v hraní na hudební nástroj, v psaní- všude se naučíte jak to dělat správně, aby to fungovalo. Ve výchově? Nejsou ŽÁDNÁ pravidla, vytýčíte si nějaký svůj styl a ono se to ze dne na den může změnit. Celá situace. Děti totiž rostou v neskutečně svéhlavé bytosti a každým rokem odkrývají víc sami ze sebe. A co platilo před měsícem, už může být po pár týdnech pomalu fatální chyba.

Plácám se v tom. Bez obalu to přiznávám. Jsou chvíle, kdy mám pocit, že je vše jenom na mě.

A pak jsou chvíle, kdy mi kamarádka řekne, že jsem skvělá máma a že díky mně uvažuje o druhém miminku. To vás dostane a na chvilku si dovolíte myslet, že to možná skutečně děláte dobře.

Celá výchova je prostě taková křivka, jako pravidelný srdečný tep na monitoru. Jednou nahoře, podruhé dole. V co ale věřím je, že pokud se snažíte pochopit, co vám dítě říká, snažíte se přizpůsobit jeho povaze a tomu jaké je a neplníte si přes něj svoje vlastní sny a touhy, vrátí vám to. A chci věřit tomu, že až bude dospělé, poděkuje a vy budete pyšní, jak úžasného člověka jste vychovali- ne kvůli tomu, že má dům, peníze a auto, nebo na základě toho co vystudoval a jaké má zaměstnání- ale budete hrdí, jak se chová k ostatním, co za názory v sobě nosí a jak se snaží tyto hodnoty předat další generaci…