„Otec pil. Co se pamatuji, tak to bylo nic moc. Nevím, zda mámu někdy uhodil, to jsem se jí nikdy nezeptala. Ale z mých vzpomínek vím, že se hodně hádali. Že jí bral peníze, kterých měla málo, aby mohl do hospody. Pamatuji si, jak máma brečela a v noci mě oblékala, aby pak se mnou šla několik kilometrů k babičce, kde jsme přečkaly noc. Další den jsme se stejně vrátily zpět.…
Leden Seděla jsem na světlé pohovce kanceláře a přemýšlela, zda je to ta nejlepší volba barvy. Snažila jsem se sama sebe rozptýlit, abych nebyla tak krutě nervózní. Nevadila mi terapie. Vadilo mi mluvit o věcech, které mě neustále zraňovaly. A hlavně mluvit o člověku, kvůli kterému jsem v první řadě seděla na světlém gauči, o kterém jsem právě vedla hlubokou vnitřní úvahu. Po chvilce jsem zvedla hlavu k hodinám na…
Vánoce Seděla jsem na zemi a dívala se do přítmí vánočních světýlek. Bylo mi tak nějak lehko, i když jsme měli všichni břicha nacpaná k prasknutí. Nikdo nemluvil, pouze jsme si užívali klidné atmosféry a veselého trylkování Sama, který nadšeně výskal a hrabal se v dárcích. Vzhlédla jsem k Tomášovi, který seděl naproti na gauči. Lehce se usmíval, díval se na mě a pak stočil pozornost na Sama. Jana…
Prolog Člověk může prožít i tisíce životů, narodit se a zemřít, pak se znovu narodit, a stejně ho to nepřipraví na zdrcující dopad na hladinu. Byl absolutně smrtící. To, co mělo být lehké a měkce mě přijmout, mi zlomilo každou kost v těle a naplnilo plíce ledovou vodou. Zmítala jsem se v černotě proudu neustále mě táhnoucího ke dnu. Bojovala jsem, kopala kolem sebe nohama, máchala rukama, snažila jsem…
A je to tady! Dnes je den D a spouštím předprodej knížky Nedovol mi zmizet! Přijde mi to až trošičku surealistické, neuvěřitelné, jako bych byla ve snu. Skutečně se to děje? Štípněte mě! Chápete, že obyčejně má někdo v hlavě myšlenku, že vydá knížku, začne psát s jasným cílem, disponuje časem a vše je naplánováno. Tohle co vzniklo nebylo v plánu ani v nejmenším! Nebylo to dlouhodobé rozhodnutí,…
Jak tak ubíhají listopadové dny, každým dalším se blížíme ke zdárnému konci a k tomu, abychom už konečně všechny držely v rukou tištěnou knížku. Musím se přiznat, že s odevzdáním všech podkladů, které šly do tiskárny skutečně až v poslední možný termín, přišlo velmi podivné stadium mého bytí, kdy jsem absolutně kreativně utlumená a mrskám se v jakési podivné depresi. Jako bych něco důležitého ztratila? Nebo jsem spíše…
Ahoj Rebeky moje 🙂 Ani nevíte, jak je mi přísáhám bohu líto, že už se nebudeme pravidelně potkávat zde a to každé pondělí. Na druhou stranu právě vy jste mě dokopaly k tomu, aby příběh Rebeky a Jakuba vyšel knižně. A popravdě, zatím co to tady pořád dokola čtu, upravuji, do příběhu se vnořuji znovu a znovu, musím říct- ano, zaslouží si to. Pokud dokážu už pomilionté tak…
13. kapitola Stála jsem přitisknutá ke zdi. Něčí ruka mi drtila krk, nemohla jsem se vůbec nadechnout. Neviděla jsem mu do tváře, cítila jsem ale jeho dech zapáchající cigaretami a pivem. Zvedal se mi z něj žaludek. Slyšela jsem neustálé mlaskání jeho pusy, kterým prozrazoval neochvějnou touhu po tom mi ublížit. Chtíč byl tou touhou. Jeho druhá ruka šátrala po mém těle. Hrubě mi zmáčkla prso, bolest mi projela…
„Skutečně ti nic není? To, co jsem tam viděl…“ nahrbil záda a zajel si rukou do vlasů. Viděla jsem, kolik kontroly ho stojí zůstat příčetný. Vsadila bych se, že sám se sebou bojuje, aby nevstal a nedošel si znovu pro tu lahev vodky, co byla v lednici. „Nic mi není, Jakube. Vážně,“ ubezpečila jsem ho, položila hrnek na stůl a natáhla se po jeho ruce. Tentokrát mě nechal. Opatrně…
Uháněli jsme tmavou polní cestou. Vůbec jsem netušila, kam jedeme. Pořád jsem očima těkala k Jakubovi a čekala, kdy vybouchne. Nic se ale nestalo. Hypnotizoval cestu a na mě se vůbec nepodíval. Pohled mi sklouznul na jeho ruce. Klouby měl úplně sedřené a napuchlé. Čí to ale byla krev, to jsem si hádat netroufla. Udělalo se mi mdlo a žaludek jsem měla najednou jak na vodě. Chytla jsem Jakuba…
