Posledních pár týdnů se toho událo hodně. Najednou mi přijde, že 2 roky mé tvrdé práce začíná nést ovoce a já kvůli tomu ani pořádně nespím, protože nedokážu zpracovat tak obrovský nával pozitivní energie 🙂 Za co děkuji hlavně vám!
Je úžasné, když se sny plní. Ano, ty sny, o kterých vám tady píšu posledního půl roku. Ale jsem jasným důkazem, že pokud v něco věříte a jdete si za tím, tak vás “vesmír” posouvá dál. Akorát musíte být všemu otevřeni a nepropadat depresím, což se mi občas bohužel stává…
A když už jsme u té otevřenosti (krásně se přemostím- jak by řekla Adéla Banášová), ráda bych se vrátila ke svým blogerským začátkům…
Když se zpětně na sebe podívám, musím se smát. Aspirovala jsem na skvělou blogerku, hrozně se honila za věcmi, které jsou mi teď tak nějak šumák a byla přesvědčena, že vše dělám pro sebe a správně. Nebudu lhát- bylo to těžké období. Pořád jsem měla pocit, že holky, které začínaly ve stejnou dobu jako já, rostou rychle a já jsem zakrnělá někde v pozadí. Snažila jsem se hledat cesty, jak se dostat tam, kde jsou ony. A ty volby nebyly vždy “správné”. Honila jsem čísla všemi způsoby (špatnými způsoby), jenom abych se hnula z místa.
Teď je mi z toho stydno, ale stalo se. Zpátky už to nevezmu. Nicméně mi to i v mnohých věcech otevřelo oči…
A víte co? Je toho hodně, co není takové, jak na obrazovkách vašich telefonů vypadá. Z mého pohledu jako holky, která začínala, bylo třeba zařazení mezi ty ostřílenější, skoro nemožné. Doteď je hodně těžké se s někým bavit, protože netušíte, nakolik jsou jejich úsměvy upřímné a kolik toho vůbec můžete vy sami říci. Zažila jsem souzení, zažila jsem i odepsání bez druhé šance nebo varování, zažila jsem rýpání, narážky a poznámky… A to třeba od lidí, do kterých by to jinak nikdo neřekl, protože na sociálních sítích se prezentují jako největší zlatíčka. Ano, přiznávám, že to bylo třeba na základě těch mých “nesprávných” praktik, nicméně NIKDY jsem neudělala nic, co by někoho mohlo poškodit, nikdy jsem nevyvolávala konflikt a nikdy jsem nikomu úmyslně neubližovala…
Ale vzala to voda. Já už jsem někde dál. Za 2 roky jsem si prošla tolika věcmi, srovnala si hodnoty, srovnala si cíle a to nejdůležitějsí- srovnala sebe sama 🙂
Naštěstí je pár jedinců, kteří se jeví dokonce milejší a lepší, než jak je vídáte na blozích, Instagramu nebo Facebooku. Ale ukáže čas. Já mám ve zvyku se každému okamžitě nabídnout celá, otevřít se a ihned “kamarádit”, ale častokrát to nakonec nemá šťastný konec 😉 A přesně kvůli tomu mám v tuhle chvíli pouze 3 skutečné celoživotní kamarádky…
Jak jste si možná všimly, začala jsem brát věci za jiný konec. Přišla najednou chvíle, kdy jsem si řekla: “A dost!” a začala se na vše dívat střízlivýma očima. A to je ukazovat se v reálném, skutečném světle. Nepřikrášlovat věci, nevytvářet iluze dokonalosti a nehrát si na něco, co nejsem- třeba jak jsem pořád nad věcí a pozitivní, zatímco mě sžírá hněv nebo špatná nálada.
Začala jsem dbát na upřímnost. A to hlavně upřímnost k sobě samé- a věřte tomu, že to je to nejtěžší, co můžete udělat. Ale také zjistíte, jak se vám hrozně uleví. Říkám věci tak, jak byly a jak jsou. A dělám to i s tím rizikem, že si třeba někdo řekne, co jsem to za člověka a přestane mě sledovat nebo číst 🙂 Ale to je jenom dobře… Pokud se vám nelíbím v celé své “nahotě”, pak nemáte důvod mě nadále podporovat. A já si na nic jiného hrát nebudu. Tady jsem- obyčejná, s chybami, s tužbami a se sny… A teď už určitě i s nakrklými blogerkami 😀 (vtip)
Co se týká instagramu… Někdo kdysi řekl, že lidi nebaví se koukat na účty, kde se ukazuje jak má kdo špatnou náladu, na ošklivé fotky, nebo na ten “obyčejný” život. A já zjistila, že je to najednou naopak. Začala jsem vyhledávat profily obyčejných maminek. Čtu je. Bavím se. Ztotožňuji se. Inspiruji se. A mění mě to. Selektuji svůj výběr, koho sledovat a koho ne. Přestávají mě bavit dokonalé účty, které jaksi postrádají duši, ale hlavně že jsou perfektně nastajlované a nafocené. Přestávám vzhlížet k “úspěšným” blogerkám a vracím se zpátky k maminkám, které týden nespaly, protože bojují s horečkami svých dětí. Zavedla jsem hashtag #budmeskutecne a pevně věřím, že se časem ujme- protože v té reálnosti vidím velkou budoucnost. Cítím, že se vše pomalu začíná měnit. Že pravdivá ukázka života je víc, než bjůty okénko… Vidím to na vašich reakcích a vím, že teď dělám věci dobře. Vidím to ve vašich instastories, i ve vašich příspěvcích…
A co můj instagram? Já popravdě nikdy nebudu mít úplně obyčejné fotky. Nemůžu, protože mi to nedovolí můj cit pro estetično a mimo jiné já MILUJI focení, takže pro mě je to koníček. Nicméně to nemění nic na tom, kým jsem. A popisky fotografií odráží realitu. Odráží ji i moje příspěvky v instastories. A v neposlední řadě doufám i články na blogu…
Začala jsem prosazovat svoje silné stránky. A tím se stala jiná a snad i originální. Našla jsem se, vím to. Jak v tom, co psát, tak v tom jak fotit, co fotit a jak dělat postprodukci. Našla jsem VÁS a děkuji každému jednomu za tak skvělou odezvu. Už jenom kvůli tomu jsem plná inspirace a dalších cílů a snů.
Posouváte mě dál. Vy, obyčejné a milované maminky, tetičky, babičky, atd 🙂
Děkuji :-*
A teď otázka na vás- jaký máte pocit z aktuální situace na sociálních sítích?
Žádné komentáře