O tématu tohoto článku jsem přemýšlela dost dlouho. Zda vůbec porod a následné vypořádání se s “důsledky” bude bavit někoho číst a zda jsem já ochotna odhalit tolik ze svého soukromí. O porodech v syrovém stavu a následných poporodních depresích se dnes, ač je doba pokročilá, spíše pořád mlčí. Matka je vnímáná jako dokonalá osoba, která MUSÍ zvládnout péči o novorozence, chod domácnosti, častokrát ještě zaměstnání, JE ŽÁDOUCÍ aby byla upravená, po porodu co nejdříve štíhlá, usměvavá a hodná na manžela. Nedejbože, že má chudák matka děti dvě či více…
Je smutné, že málokterý muž se zamyslí, co vše obnáší být na mateřské “dovolené” a co vše tomu předchází. Stejně tak jako matky na sebe vzájemně kladou nároky, které jsou místy až přehnaně směšné a zbytečné- místo toho, aby se právě ony podporovaly.
Mám za sebou dva porody, každý diametrálně odlišný a každý s úplně jiným poporodním průběhem. Mohu s klidným srdcem říct, že na to, co nastane po porodu, Vás nikdo nikdy nepřipraví. I když člověk dostává rady a informace, prožitek, hlavně ten vnitřní, je úplně jiný, mnohdy překvapivý. Já sama bojovala s tím, jak by to mělo dle knížek, diskuzí a rad vypadat, a jak to ve skutečnosti probíhalo. Moje psychika nebyla připravena na tak velkou zátěž a automaticky mě to házelo do role špatné matky, kterou jsem si myslela, že jsem. Protože nic nebylo tabulkové… Ale hezky po pořádku.
POROD č.1
První porod si vybavuji jako krásnou zkušenost. Bohužel ale tím, že jsem nic nenechala na přírodu a do celého průběhu bylo uměle zasahováno. Malá byla na světě do 9 hodin od prvních slaboučkých kontrakci (tedy 5 hodin po příjezdu do porodnice). Jako prvorodička jsem měla sepsaný porodní plán, ze kterého si vybavuji maximálně, že jsem nechtěla nástřih. Stejně mě nakonec neminul. A ani klistýr, píchnutí vody a epidurál, který jsem si ale sama vyžádala. Na závěr mi porodní asistentka zatlačila na břicho a Laura byla na světě.
Mohu říct, že jsem žila s tím, jak to bylo všechno v pořádku, jak krásný jsem měla porod skoro bez bolesti, no teď když nad tím přemýšlím, nevím zda právě tyto “pomáhající” zásahy neměly za následek to, jak jsem si těžce hledala cestu k Lauře. Když mi ji položili na břicho, byla krásná, ale brečela. Pořád. Já byla šťastná, že je to za mnou a že máme holku, kterou jsem si moc přála.
Přisát k prsu se nechtěla. Pak ji odvezli a mě přesunuli na šestinedělí.
PO PORODU č.1
Na oddělení to snad bylo ještě horší než celý porod. Na pokoji jsme byly 3! Já jako člověk s neuvěřitelně slabým spánkem, jsem se budila při každém šustnutí peřiny. Vzbudilo se jedno dítě, pak další, pak moje. Jako prvorodička jsem nevěděla, co dělat, když začala plakat. Jak ji utišit. Pamatuji si tu horkost celého těla, zimnice, bušení srdce, které mi šlo vylítnout z těla. Druhý den Laura pořád plakala a já chodila po chodbě, abych nevyrušovala mamky na pokoji, drndala ji a málem omdlela. To už přišla sestra a malou mi vzali, prý ať si odpočinu, že se ji nelíbí můj tlak a teplota. Měli ji u sebe i na noc a já byla ráda, že jsem se konečně vyspala. Chudák Laura :-/ Do toho všeho dostala i novorozeneckou žloutenku, takže jsme museli být v porodnici o něco déle.
Po tom, co jsme z porodnice přijeli domů, nastalo hotové peklo. Laura brečela od rána do večera, v noci se budila co 2 hodiny na kojení. Já byla úplně mimo, nevěděla jsem co už mám dělat, aby byla spokojená a zticha. Nekonala se tudíž žádná láska na první pohled, jak to popisují některé maminky- a popravdě většině z nich ani nevěřím. Musely jsme si vším obě projít spolu, aby nás to spoutalo, abychom se naučily reagovat jedna na druhou a uspokojit veškeré požadavky. Celý tento proces trval bezmála rok!
Teď, s odstupem času mohu říct, že jsem měla poporodní depresi. Stav, kdy už chcete všeho nechat a odejít. Kdy už nemáte vůbec chuť žít a proklínáte sama sebe, proč jste vůbec nějaké dítě chtěla.
Nejhorší na tom je to, že neexistoval člověk, který by si něčeho neobvyklého všimnul. Který by poukázal na to, že možná potřebuji pomoc já sama než na to, jak se starám nebo nestarám o malou. Bylo hodně momentů, které mému stavu spíše přitížily než by pomohly. A hodně věcí bolí doteď a je těžké zapomenout. I já sama si hodně věcí nedokáži odpustit, ale postupně se s tím vyrovnávám. Co jiného mi taky zbývá 🙂
POROD č.2
Tak Filipa jsem přenášela 11 dnů! Vůbec se mu ven nechtělo a já už byla hodně psychicky unavená. Ne z břicha, ale z toho jak to doma zvládne Laura beze mě. Byly jsme na sebe vázané tak moc, že jsem s ní musela dělat úplně všechno, tudíž jsem se bála jak bude reagovat na příchod nového sourozence, a jak to budu po psychické stránce vnímat já.
Kontrakce mi začaly den před vyvoláním, na které jsem nechtěla jít ani za nic. Ze zkušenosti z prvního porodu, jsem nebyla vůbec ztotožněna s tím, že by celý proces porodu vedli jiní lidé, než ten drobec v břiše. Naštěstí si řekl sám.
Do porodnice jsme přijeli před šestou a ve čtvrt na osm byl malý venku. Bez vnějších zásahů, krom tedy píchnutí vody, ale to už jsem žadonila o cokoliv. Bolest se totiž nedala srovnat s tou, co byla u prvního porodu. Tam jsem vydržela skoro do konce, tady jsem to vzdala už na začátku, bolestí jsem lezla po zdi. Myslím, že právě proto byl porod tak rychlý.
Malého jsem si hezky vytlačila sama a najednou byl na světě. A celá bolest zmizela. Vše najednou dávalo smysl. Položili mi ho na břicho a já brečela. Nebyla jsem ničím omámena a kompletně vnímala tu chvíli a nálož hormonů, které zaplavily moje tělo. Filip se ihned přisál a pak usnul. Usmíval se na mě ze spánku. A já byla zamilovaná. Narodil se do hodiny a půl od příjezdu do porodnice. Čistě přírodně.
PO PORODU č.2
Ihned po porodu jsem žádala nadstandard. Byla bych za něj zaplatila i milion, po předchozí zkušenosti jsem věděla, že musím být co nejvíce v klidu. Ještě ten den jsem ho naštěstí dostala. Ihned jsem si Filipa nechala k sobě přivézt, abych se s ním mohla mazlit a byl u mě. Od narození byl hodný, pořád spinkal a budil se jenom na kojení. Já odpočívala a těšila se vždy na návštěvu rodiny a hlavně Laury, která mi neuvěřitelně chyběla. Z nemocnice nás propustili nedřív co to šlo, malý byl šikovný, přibíral a neměl žádné potíže.
Doma vše pokračovalo a pokračuje. Užívám si to, dokonce mi nevadí ani nevyspání nebo noční kojení. I ten jeho pláč je krásný. Je hodný a já jsem psychicky úplně v pořádku a vyrovnaná, i když sem tam mi slza ukápne- ach ty hormony 🙂
SUMARY
Takže když srovnám oba dva porody a co následovalo… První byl sice více méně bezbolestný, ale o to větší dopad to mělo na nás obě. Já jako prvorodička se učila stylem pokus- omyl. Moc jsem si brala každou poznámku, byla pořád nervózní a vše to přenášela na malou. Dělala špatná rozhodnutí a pak z toho byla ještě více rozhozená. Odráželo se to pak ve všech sférách mého života.
Na druhou stranu mám teď s Laurou krásný vztah, neuvěřitelně ji miluji a možná i tím, jak těžké to vše bylo, jsem s ní hodně spjatá.
Druhý porod byl prožitý od začátku do konce, takže tělo zafungovalo přesně tak, jak mělo. Já byla šťastná, mateřské pudy se oprášily a ihned projevily. Byla jsem v klidu a Filip taky.
Už se nic učit nemusím, vše se postupně samo vybavuje. Na “dobře míněné rady” už nedám, pouštím jedním uchem dovnitř, druhým ven. Nedělám si z poznámek těžkou hlavu, protože není proč. Jak bych mohla něco zkazit, když své děti tak moc miluji a snažím se jim každý jeden den tu lásku projevovat? 🙂 To jak se cítím, přenáším i na ně- obě dvě. A Filip pak nemá proč brečet. A když má náhodou svojí chvilku? Vezmu šátek, navážu si ho a on si v klidu usne (s Laurou jsem na tom nebyla dobře, šátek jsem zahodila s tím, že pořád řve a já ji tam mít nebudu…).
Zatím čekám, zda se ke mě stará známá deprese nevrátí, ale musím zaklepat, zatím jsem šťastná a spokojená. I když- momentálně mám doma na pomoc tatínka- tak uvidíme, zda budu v klidu i příští týden, až na obě zůstanu sama 😀
Jo a Laura je zlatíčko, Filipa přijala krásně a je hodná. Oba dva jsou hodní. A já jsem šťastná, i když hladová a nevyspalá 🙂
Tak pevně věřím, že jste se tímto dloooouhým článkem prolouskaly bez problémů a třeba jste zjistily, že nejste samy, kdo má podobné pocity, a že je to úplně v pořádku! Je v pořádku občas cítit, že na to nemáte, že jste udělaly špatné rozhodnutí. A je v pořádku mít chuť si za pár dnů za tyto myšlenky nafackovat. Je v pořádku si hledat k dítěti cestu a je v pořádku cítit tu lásku ihned. Je v pořádku mít doma nepořádek a taky je v pořádku brečet a brečet, protože hormony Vámi prostě cloumají. A nejvíc v pořádku je myslet na sebe, protože tam to všechno začíná a končí. To, jak se cítíte, vnímají ostatní a miminka zvláště, a pak na to reagují. Zkuste se hodit do pohody VY a pohoda zavládne i u Vás doma.
Žádné komentáře