A je to tady! Dnes je den D a spouštím předprodej knížky Nedovol mi zmizet! Přijde mi to až trošičku surealistické, neuvěřitelné, jako bych byla ve snu. Skutečně se to děje? Štípněte mě! Chápete, že obyčejně má někdo v hlavě myšlenku, že vydá knížku, začne psát s jasným cílem, disponuje časem a vše je naplánováno. Tohle co vzniklo nebylo v plánu ani v nejmenším! Nebylo to dlouhodobé rozhodnutí,…
Jak tak ubíhají listopadové dny, každým dalším se blížíme ke zdárnému konci a k tomu, abychom už konečně všechny držely v rukou tištěnou knížku. Musím se přiznat, že s odevzdáním všech podkladů, které šly do tiskárny skutečně až v poslední možný termín, přišlo velmi podivné stadium mého bytí, kdy jsem absolutně kreativně utlumená a mrskám se v jakési podivné depresi. Jako bych něco důležitého ztratila? Nebo jsem spíše…
Ahoj Rebeky moje 🙂 Ani nevíte, jak je mi přísáhám bohu líto, že už se nebudeme pravidelně potkávat zde a to každé pondělí. Na druhou stranu právě vy jste mě dokopaly k tomu, aby příběh Rebeky a Jakuba vyšel knižně. A popravdě, zatím co to tady pořád dokola čtu, upravuji, do příběhu se vnořuji znovu a znovu, musím říct- ano, zaslouží si to. Pokud dokážu už pomilionté tak…
13. kapitola Stála jsem přitisknutá ke zdi. Něčí ruka mi drtila krk, nemohla jsem se vůbec nadechnout. Neviděla jsem mu do tváře, cítila jsem ale jeho dech zapáchající cigaretami a pivem. Zvedal se mi z něj žaludek. Slyšela jsem neustálé mlaskání jeho pusy, kterým prozrazoval neochvějnou touhu po tom mi ublížit. Chtíč byl tou touhou. Jeho druhá ruka šátrala po mém těle. Hrubě mi zmáčkla prso, bolest mi projela…
„Skutečně ti nic není? To, co jsem tam viděl…“ nahrbil záda a zajel si rukou do vlasů. Viděla jsem, kolik kontroly ho stojí zůstat příčetný. Vsadila bych se, že sám se sebou bojuje, aby nevstal a nedošel si znovu pro tu lahev vodky, co byla v lednici. „Nic mi není, Jakube. Vážně,“ ubezpečila jsem ho, položila hrnek na stůl a natáhla se po jeho ruce. Tentokrát mě nechal. Opatrně…
Uháněli jsme tmavou polní cestou. Vůbec jsem netušila, kam jedeme. Pořád jsem očima těkala k Jakubovi a čekala, kdy vybouchne. Nic se ale nestalo. Hypnotizoval cestu a na mě se vůbec nepodíval. Pohled mi sklouznul na jeho ruce. Klouby měl úplně sedřené a napuchlé. Čí to ale byla krev, to jsem si hádat netroufla. Udělalo se mi mdlo a žaludek jsem měla najednou jak na vodě. Chytla jsem Jakuba…
Kolem deváté jsme už byli všichni namačkaní v malém prostoru baru U Kormidla. Na alkoholu se znovu nešetřilo. Lítal jeden drink za druhým, vína a piva tekly proudem. Už jsem nepila. Od Jany narozenin jsem držela jakousi pomyslnou hranici únosnosti, kdy jsem věděla, že teď už mám dost a musím pít pouze vodu. Než jsem pak šla spát, byla jsem relativně v pořádku a ráno mi nebylo špatně. Parket se…
No tak teď jsem byla ráda, že dělám křena. Být v té sauně sama, tak by mě ochromil strach, z Petra totiž nekoukalo nikdy nic dobrého. A díky jeho věčnému stalkování jsem se v jeho přítomnosti vůbec necítila bezpečně. Chlípně se usmál a sedl si rovnou naproti mně. Zády se opřel o stěnu a sundal si prostěradlo, abych měla přímý výhled na jeho přirození. Odvrátila jsem hlavu a křečovitě sevřela…
„Rebeko!“ zakřičela na mě Jana z druhé strany cesty a rozeběhla se ke mně. „Nemůžu dýchat…,“ sípala jsem a přerývaně se snažila dostat do sebe alespoň kousek kyslíku. „Máš záchvat úzkosti,“ ozřejmila mi bez větších emocí, přehodila si kabelku přes rameno a chytla mě kolem pasu. „Dýchej. Pomalu. Koukni na mě. Rebeko! Podívej se na mě a dýchej. Tak, zhluboka. Nádech a výdech. Znovu. Nádech a výdech…“ Vyděšením jsem…
Celý týden byl zticha. Neozval se, neukázal. Začínala jsem mít podezření, že někam zmizel. Odjel bez rozloučení, jak o tom v sobotu mluvil. Já rozhodně nebyla žádný závazek, takže neměl jediný důvod se ohlížet. A co víc, utvrdil mě v tomto přesvědčení středeční večer, který jsem strávila proklepáváním pana Skota. Tomáš musel odjet někam na služebku a já si otevřela víno a brouzdala si internetem. Nevím, kde se vzala…
