6 VĚCÍ, O KTERÝCH MÁMY NEMLUVÍ

Jsou věci, malé malilinkaté pocity a myšlenky, které před světem skrýváme. Mnohdy je skrýváme i sami před sebou. Stydíme se, že nad něčím takovým přemýšlíme, zlobíme se na sebe, že jsme vůbec na to pomyslely a snažíme se vší silou ony dotěrné střípky vyhnat z hlavy.

Přemýšlela jsem nad článkem dlouhou dobu. Za těch skoro 5 let na mateřské jsem jako houba nasála mnohé problémy, se kterými se jiné maminky a i já, potýkaly. A taky jsem se naučila, že je potřeba vše dobře skrývat. A nejvíc před ostatními maminkami, které jsou ve velké míře těmi nejkrutějšími a největšími soudci. Jako bychom s mateřstvím dostaly patent na všechnu moudrost světa – taky vám to tak přijde? Tím, že se z ženy stala matka, přeci automaticky nedostala právo posuzovat ostatní, případně dokonce ve vyhrocených případech až “šikanovat”. Ale děje se to dnes a denně a my se bojíme mluvit. Přiznat sobě, že nejsme dokonalé – protože ostatní v našich očích jsou. Přiznat okolí, že nejsme dokonalé – protože hned by vás pošlapalo několik dalších maminek, které by měly potřebu říci, jak to ony vše zvládají bravurně…

 

Článek berte prosím s lehkostí, s láskou, protože já si uvědomila, že s pocity, které “bychom neměly vůbec mít” bojujeme čas od času každá.

1. “Měla jsem si dát načas…”  Znáte ty myšlenky? Když vidíte někoho z kamarádů, kdo třeba cestuje, zatímco vy stojíte doma u mixéru a snažíte se vytvořit z batátu, brokolice, kuřete a vajíčka poživatelnou kaši a přemýšlíte, kde jste mohly být, kdybyste se do toho nevrhaly po hlavě, případně ještě rok – dva počkaly. A zastydíte se, že nad tím přemýšlíte. Jenomže čas od času nám hlavou taková myšlenka prolítne. Zvláště v situacích, kdy toho máme skutečně plné kecky. Když perete poblinkané prádlo, zatímco jste celou noc vstávaly k nemocnému dítěti, vlasy máte mastné v drdolu, kruhy pod očima, na sobě špinavé triko od oběda, kdy si z vás dítě udělalo terč a vy se vidíte někde na Bali s kokosem v ruce a zodpovědností pouze sami za sebe. Jsou takové chvíle. Ale všechny víme, že bychom nikdy neměnily. A víte, co je na tom největší paradox? Že by možná zrovna ten kamarád, co procestoval celý svět, vyměnil všechna razítka v pasu za tak “normální” a šťastnou rodinu, jakou máte vy…

2. “Tebe mám raději…” Zní to drsně, já vím… Tohle asi neznají maminky jednoho dítěte. A taky to není myšleno tak krutě 😉 Já svoje děti miluji obě stejně a pro obě bych umřela. Jenomže je miluji každé jinak – to je troufalost, co? 🙂 Nikdy jsem nechápala, když rodiče privilegovali nebo upřednostňovali jednoho potomka před druhým. Celé dětství jsme se se ségrou ujišťovaly v tom, že nás má mamka ráda stejně. Pořád jsme se jí na to ptaly, protože i když nás stejně ráda měla, přišlo nám, že ke každé se chová jinak. Respektive já měla pocit, že mladší ségra může všechno a ta má zas doteď pocit, že mě měla mamka raději. Dokonce jsme měla i kamarádku, která si byla toho vědoma, že její rodiče mají raději mladší ségru, několikrát jim to řekla a vím, že ty vztahy tam nebyly úplně v pořádku. Ono je to ale tak, že dítě se rodí s jakousi povahou. Geneticky danou. A může se stát, že se třeba narodí a bude úplně stejné jako nenáviděný strýček, černá ovce rodiny, bude mít predispozice k povahovým rysům, které se vám osobně příčí. Pokud jste skvělí rodiče, trochu to upravíte výchovou a budete milovat své dítě takové jaké je. Jsou ale i rodiče, kteří takovou božskou trpělivost nemají… A pak se narodí druhé dítě, které je bezproblémové. Chová se přesně tak, jak jste si vysnili. Je to andílek a čím je starší, tím je to lepší. A pak máte na druhé straně prvorozené dítě, ke kterému si těžce hledáte cestu. Chápete, co tím chci říct? Milujete je oba, ale duševně máte třeba blíž k jinému… Protože je to s ním jednodušší. Jsou rodiče, kteří se snaží je zahrnout obě stejnou láskou, ale i když dělají vše pro to, aby se k nim chovali stejně, děti to vnímají jinak. Jenomže s tím nic neuděláte… A jsou rodiče, kteří to neumí a podvědomě (ne vědomě!) si vyberou to dítě, ke kterému mají blíž… Tak to bohužel je… A nemluví se o tom… Protože je to tabu a všichni máme přeci své děti rádi úplně stejně 🙂

3. “Nic k tobě necítím…” Druhý extrém, nicméně si myslím velmi častý. A nastává po porodu. Najednou je miminko venku a vy zjistíte, že se nekoná žádný ohňostroj. Vlastně se nekoná vůbec, ale vůbec nic. Prázdno. A častokrát je to ještě horší než prázdno. Protože to dítě pořád brečí. Vy jste unavená. Kojíte, ale bolí to. Přebalujete. Nespíte. Cítíte se pořád sama, nucena dělat věci, které nechcete, a přitom nejste ani pochválená nebo odměněná. A mnohdy jste ještě od ostatních peskována, co děláte špatně a že ony by to dělaly jinak. K tomu všemu se ještě cítíte 100x hůř, protože všichni kolem vypráví o tom, jak své děti milovali už v břiše, jak by pro ně umřely, jak jsou úžasné a vy někde uvnitř víte, že to tak nemáte. Ale! Naštěstí tohle přejde. U mě to trvalo skoro rok, než jsem si vytvořila nějaké pouto s Laurinkou. Dlouho, předlouho… Připadala jsem si přede všemi jako ufoun z jiné planety, styděla jsem se sama za sebe a uzavírala se před světem. Naštěstí toto období přešlo a láska najednou udeřila – ta pravá a jediná, která dokáže unést i tíhu celého světa 🙂 Pro vaše uklidnění – tátové si prý tvoří pouto až po prvním roce, takže dýchat a nepanikařit 🙂

4. “Mám strach.” Je jasné, že má každá máma strach. Ale já mluvím o tom permanentním strachu. Kdy se bojíme úplně všeho, každého detailu. Začíná to už u snahy otěhotnět – podaří se to? Jak dlouho bude trvat, než se objeví dvě čárky? A pak když tam jsou, zase se bojíme, ať přežijeme první trimestr, ať to není mimoděložní, ať je hlavně screening v pořádku. Pak se zas bojíme, ať nemá rozštěp, ať jsou všechny orgány v pohodě, občas se dokonce bojíme, aby to nebylo jiné pohlaví, než jsme si vysnily. Bojíme se jíst syrové věci, bojíme se onemocnět a brát léky. Ve třetím trimestru se bojíme, aby se nezamotalo do pupeční šnůry, počítáme pohyby, začínáme se bát porodu a aby byl bez komplikací. Když je na světě, začíná nás to děsit ještě víc. Dýchá? Co když přestane? Mám dost mléka? Jím dobře, aby bylo mléko výživné? Ukládám ho správně do postýlky – musím střídat strany kvůli hlavičce? Je v pokoji zima nebo teplo? Co mu obléct? Co když venku onemocní? Tohle se táhne dál a dál. Každý jeden den je pro nás plný strachu a plný výzvy. Já doteď bojuji s tím, zda dělám dobře, co dělám. Bojím se, že Filip teď málo jí. Bojím se ho tady nechat běhat bez pleny, aby mi nenastydl. Bojím se sejít dolů pro poštu, aby si třeba nevzal z poličky nůž a neřízl se. Bojím se o Laurinku, protože přestala mít ráda gymnastiku a naznačila, že se tam s ní nikdo nekamarádí. Bojím se každý jeden den a nejsou to jenom ty hlavní strachy, jakože někam jdou, aby se jim něco nestalo. Jsou to drobnosti, detaily… O kterých vlastně nikdo neví… Až si občas přijdu paranoidní, ale ten strach je tady pořád.

5. “Co jsem udělala špatně.” Tahle věta bude asi hodně na programu, až budou děti v pubertě 🙂 Ale myslím, že mi kolikrát prolétne hlavou i teď. Třeba když vidím, že sousedovic kluk chodí na nočník už od 18 měsíců, zatímco my tady bojujeme ve 2 letech. Nebo když vidím, jak se Laurinka hystericky bojí všeho hmyzu a já přemýšlím, jak se tohle stalo. Nebo když se mi doma “sekne” a jakoby se do sebe celá uzavře a já hledám způsob, jak k ní proniknout a hlavou mi létá milion myšlenek, jestli jsem něco neudělala, co v ní vyvolalo tento obranný mechanizmus. Zda to není moje vina… A mohla bych pokračovat, jsem si jistá, že si každá najdeme to svoje.

6. “Nemám ráda děti”. Ajaj, tak to je pocit pocitů. Ale přiznejme si – kolik z nás má rádo pouze svoje děti, popřípadě děti kamarádů a ostatní mu fakt lezou na nervy? Zvláště pak v dětských koutcích, na pískovišti nebo v restauraci. Extra skupinu tvoří nevychované, drzé nebo častokrát až zlé děti. K těm si člověk vlídnost buduje celkem těžce. Vždy jsem obdivovala maminky, které si uměly s cizími dětmi povídat. Které si s nimi hrály, vymýšlely různé blbinky a přirozeně se k nim “dostaly”. A pak tady byla ta druhá skupinka, která zas dávala okatě najevo, že jejich děti jsou ty nej a ostatní nemají právo si půjčovat kyblík, brát lopatku nebo dokonce jít na houpačku. Zrovna předevčírem jsem zaplula do dětského koutku a myslím, že tam už zas dlouho nepůjdu 😀 V kurzu byla klouzačka, já pomohla Filípkovi vyťapat schody a za mě se postavila asi 4letá holčička a rozhodným hláskem řekla: “Stoupnu si do řady.” Pousmála jsem se. Bylo mi jasné, že si ji maminka vychovala, aby nepředbíhala a hezky počkala, až na ni přijde řada. Filípek se sklouznul, já poodstoupila a zrovna, když tam chtěla ta holčička, přiřítilo se další zhruba 2leté dítě a matka se narvala před holčičku, která hlasně zaprotestovala, že byla první. Na to jí ta cizí maminka odsekla, že přeci chlapeček je ještě malý, tak ať ho pustí. A já nevěřícně kroutila hlavou… Samozřejmě je to hodně nadnesené, ale já sama bojuji s tím řešit na hřišti kdo na koho hodil písek, kdo nedovolil, komu půjčit si bábovičku nebo kdo řekl komu, že si s ním nemůže hrát 😉

 

Tak snad jsem vás článkem nějak nepobouřila. Doufejme, že se najdete alespoň v pár bodech a uklidní vás, že vše je normální a každá máme pocity, které s nikým nesdílíme, zvláště pak ty, co se týkají dětí 🙂

Klidně mi do komentářů hoďte další obavy nebo myšlenky, které vás pronásledují, pokud chcete. Já budu ráda 🙂 A pokud ne, věřím, že si z toho neděláte těžkou hlavu. Všichni přeci svoje děti milujeme nejvíc na světě 🙂