„Otec pil. Co se pamatuji, tak to bylo nic moc. Nevím, zda mámu někdy uhodil, to jsem se jí nikdy nezeptala. Ale z mých vzpomínek vím, že se hodně hádali. Že jí bral peníze, kterých měla málo, aby mohl do hospody. Pamatuji si, jak máma brečela a v noci mě oblékala, aby pak se mnou šla několik kilometrů k babičce, kde jsme přečkaly noc. Další den jsme se stejně vrátily zpět. Tohle mám ale po letech už celkem zastřené. Otec nakonec pít přestal. Měl nějakou nehodu a dal se do kupy. Mezi ním a mámou se bohužel nic nezměnilo. Hádali se pořád dál. Kvůli mojí výchově, kvůli penězům a bůhví kvůli čemu ještě. Vždy mě poslali do pokojíčku a zavřeli za sebou dveře, jako by to snad mělo pomoct. Slyšela jsem vždy všechno. Takhle to šlo léta. Neměla jsem tátu, který by si se mnou hrál, povídal si, jevil zájem. Spíš jsem vždy měla pocit, že jsem na obtíž. Občas byl krutý a nutil mě do věcí, které jsem nechtěla.“
„Do jakých věcí?“ přerušila mě doktorka. Zamnula jsem si čelo. Vůbec se mi o těchto věcech nechtělo mluvit. „Třeba mě nutil vždy všechno sníst. I věci, které jsem neměla ráda. Seděla jsem u stolu hodiny a nemohla odejít, dokud nebyl prázdný talíř.“
„Dobře. Můžete pokračovat.“
„Věci se začaly měnit, když jsem dospívala. Čím jsem byla starší, tím divnější to doma bylo. Táta se na mě začal zvláštně dívat. Chodil do koupelny, když jsem se sprchovala. Měl nevhodné poznámky. Myslím, že to byl takový kopanec pro mámu. Konečně se s ním rozvedla, vzala mě a odešly jsme.“
„A jak jste se cítila, když se tohle stalo?“
„Popravdě jsem byla ráda. Já vím, že děti rozvody snáší špatně. Ale já už ke konci mámu prosila, abychom šly. Neměla jsem ho moc ráda.“
„Jak se zachoval otec?“
„Nijak. Nechal nás jít. Nepamatuji si, že by bojoval o to, abychom zůstaly. A už se ani neozval.“
„Vůbec?“
„Já si vážně nevzpomenu. Myslím, že snad jedno léto jsem u něj byla na prázdninách, ale znovu začal pít a choval se ještě víc divně než kdy předtím, tak pro mě máma přijela a od té doby jsem ho neviděla.“
Chvilku bylo ticho. Slyšela jsem pouze klouzání tužky po papíru. Tahle cesta do mého dětství byla nic moc. S nikým jsem o tom snad ještě nemluvila. Dokonce ani s Tomášem.
„Teď mi povězte o své matce. Jaká je? Jaký je váš vztah k ní?“
Tohle byla snad nejtěžší otázka, jakou jsem tady dostala. Chvilku jsem potichu přemýšlela, jak ji uchopit a co říct. „Já nevím. Je to složité. Miluji ji, samozřejmě. Vždy tady byla pro mě a starala se. Akorát… Máma je zvláštní člověk. Je hodně uzavřená a chladná. Nevím, zda taková byla i před tím, než potkala tátu. Jestli ji tak změnil ten vztah. Já vím, že mě má ráda. Svým způsobem určitě. Ale nikdy to nebyla ta osoba, ke které bych si přišla pro objetí nebo pohlazení. Nikdy mě nechápala, moje rozhodnutí zpochybňovala. Dospívání bylo těžké, kladla na mě vysoké nároky a nepřipouštěla selhání. Na jednu stranu jsem jí za to vděčná, díky tomu jsem vystudovala s vyznamenáním a mám dobře placenou práci. Na druhou stranu si pamatuji, pod jakým stresem jsem neustále byla a jak jsem se vždy snažila se jí vším zavděčit.“
„Jaký vztah máte teď?“
„Asi normální, nevím. Občas si zavoláme. Po narození Sama se to trošku zlepšilo, ale spíš z mé strany. Dost věcí jsem pochopila. Proč dělala rozhodnutí, jaká dělala. Ale nemám pocit, že by se ona nějak změnila nebo se chtěla víc potkávat. V podstatě občas zavolá, zeptá se, jak se mám, co Sam, a tím to končí.“
„A jak se ohledně toho cítíte?“
„Nijak překvapeně. Možná je mi to líto kvůli Samovi, ale jinak to beru tak, jak to je. Alespoň druhá babička funguje.“
„A jaký vztah máte s ní?“
„S Irmou? Nijak vřelý. Ale k Samovi se chová skvěle a ten ji zbožňuje.“
„Co si myslíte, že se stane, až se dozví o vás a Tomášovi?“
Tak tohle byla jedna z věcí, které mi nedávaly spát. Strach z toho, jak to vezme Tomášova matka. Počítala jsem s tím, že se postaví na stranu svého syna, a obávala jsem se možných naschválů a tahanic. „Netuším. Je mi špatně, jenom na to pomyslím. Pokud nezpracuji Tomáše a nedomluvím se s ním, proti Irmě nemám šanci.“
„Dobře. Rebeko, teď se posaďte a chvilku mě poslouchejte.“
A je to tady. Zhluboka jsem se nadechla, sedla si a podívala se doktorce do tváře, která byla absolutně nečitelná. Nikdy jsem nevěděla, co bude následovat. Umět nahodit takový poker face, můj život by byl rozhodně jednodušší. Na mně byl naopak vidět každý záchvěv emoce.
„Na základě toho, co jste mi dnes řekla, jsou mi jasné dvě věci. Zaprvé, díky absenci mužského vzoru a pevné role otce, máte uvnitř pocit, že vám něco chybí. Je to hluboká motivace být milována. Tohle, myslím, se trochu prolíná i s tím, jaká je vaše matka. Chybí vám blízkost, možná porozumění, ale hlavně pocit, že vás má někdo rád. To znamená, že jakmile o vás projeví zájem někdo, kdo je silnější než vy a dává vám určitý pocit bezpečí a náklonnosti, jste ochotna s ním být a prominout mu mnoho věcí, jenom aby vás neopustil. Rozhodně jste to tak měla s Tomášem. Z toho mála, co jste mi řekla, je jasné, že byl více než manipulativní a ovládal vás. Co vím zatím o Jakubovi, je, že ten manipulaci nepoužíval. Tam se nám totiž mísí pocit, že se potřebujete zavděčit. Tím pádem jste ochotna obětovat sama sebe a to, co byste potřebovala, aby byli ostatní šťastní a nezlobili se na vás. Objevil se někdo, kdo vám projevil náklonnost, byl dost silný, aby vás ochránil, a čím víc vám ubližoval, tím víc jste se k němu upínala. Na sex jsem se ptala z toho důvodu, abych věděla, na čem jste to celé založili.“
„To není pravda!“ křikla jsem naštvaně. Doktorka Nováková na mě chvilku hleděla, pak se opřela do křesla a věcně na mě mávla rukou. „A co je tedy pravda? Povězte.“
Zhluboka jsem dýchala, abych zahnala nenadálý příval adrenalinu. Srdce mi tlouklo jako splašené a tvář mi zčervenala vzteky. „Náš vztah s Jakubem nebyl založen na sexu! Ano, spali jsme spolu pořád, protože jsme se prostě nedokázali držet od sebe.“
„Dobře, Rebeko, tak mi řekněte, kdy jste vyřešili nějaký problém, aniž byste to celé neobrátili k sexu.“
Zmlkla jsem. Hlavou mi jela každá situace, hádka, kterou jsme měli. A pokaždé skončila stejně. Jím ve mně. Malinko jsem se stáhla a klidněji řekla: „I tak si myslím, že to, co jsme mezi sebou měli, bylo mnohem víc. Nedokážu to vysvětlit. To spojení mezi námi, hluboké, duševní. Nelíbí se mi, když nás škatulkujete, protože nevíte. A rozhodně ne z těch pár informací, které jsem vám řekla.“
„Máte pravdu, zatím jste mi neřekla vše. Obávám se ale, že se můj názor nezmění. Díky otci toužíte po pozornosti a být milována. Díky matce si pak necháte vše líbit a nedokážete říct ne. Popravdě jsem celkem ohromena tím, že jste se dokázala otočit k Jakubovi zády a odejít, když vám lhal.“
„Samozřejmě, že jsem odešla.“
„A nemáte ani špetku pochybnosti, že jste možná měla zůstat?“
Spojila jsem rty v jednu pevnou linku jako malé dítě, když nechce mluvit. Samozřejmě, že jsem si už stokrát řekla, že jsem udělala chybu. A omlouvala ho. Vyčítala si svoji zbrklost a chtěla vrátit čas.
„Tak vidíte, Rebeko. Já vám neříkám, že je něco špatně, nebo dobře. Dávám vám pohled z jiného úhlu. Nastavuji zrcadlo, abyste snad sama došla k tomu, jaký vzorec chování v sobě máte, který je potřeba změnit. Proč setrváváte ve vztazích, které pro vás nejsou zdravé.“
„S Tomášem to bylo špatně, to vím. Ale i kdybyste se snažila sebevíc, na Jakuba se tak nikdy dívat nebudu,“ odsekla jsem jako malá holka.
„A to je právě ono, Rebeko. Já se vás nesnažím o něčem přesvědčit nebo vás proti někomu štvát. Snažím se vám říct věci, nad kterými jste třeba nikdy neuvažovala a měla byste. Pomoct vám vidět i odvrácenou část. A jsem přesvědčena, že vy víte, že tam je. Jenom se na ni ještě nedokážete podívat. Na to je ale čas, k tomu dojdeme.“
Vzhlédla jsem k ní s bolestí v očích. Jemně se na mě usmála, skoro až konejšivě. „Nebojte, bude lépe.“ Natáhla ke mně ruku a sevřela mou dlaň položenou na koleni. A já se rozbrečela nad nečekaným pocitem souznění.
Žádné komentáře