10 přešlapů za posledních 5 let

Asi poprvé píši článek vysloveně na přání. Vždy jsem byla přesvědčena, že vám servíruji reálný pohled na věc a pravdu, že vkládám do příběhů sebe sama a naši křehkou nedokonalost. Že vám dávám privilegium selhání, chyb a omylů. Protože takový je život a takoví jsou lidé. Vše, jenom ne dokonalý.

I přesto mi nedávno jedna maminka řekla, že pořád čeká na článek, který by ji dal pocítit, že není jediná, která selhává. Moje články totiž končí vesměs pozitivně a tu pomyslnou “dokonalou” tečku přidám poslední fotkou, která vždy vypadá až nápadně ideálně.

Nu což. Snažím se vás povzbudit a ne vás deprimovat ještě víc (zvláště pokud zrova řešíte podobné problémy), ale asi potřebujete mít černé na bílém, že i já dělám spousty chyb, mnohdy si nevím rady a kolikrát jsem na tom stopro hůř, než polovina z vás 🙂

Tak tedy 10 chyb, přešlapů a problému, které jsem za posledních 5 let řešila a řeším a na které si momentálně vzpomínám.

1. Laura nenosila čepku. Resp. já chtěla, aby ano, ale ona byla jiného názoru. To nám to lítalo nonstop z kočárku. A já seděla na pískovišti a záviděla všem maminkám, jak mají poslušné děti, které určitě nedostanou úpal. Nepomohlo nic, ani vázací klobouky. Naštěstí přišla doba, kdy už si nechala vysvětlit proč ho nosit musí, a problém se eliminoval. Abych tomu předešla s Filipem, čepku jsem mu narazila už v porodnici 🙂
2. V březnu jsme měli termín očkování. Vzpomněla jsem si na něj v dubnu. Je červen a DOTEĎ jsem nebyla schopna zavolat a objednat nás znovu. Ale už to udělám zítra, slibuji!
3. Podplácím. Otevřeně, bez filtru přiznávám, že je podplácím. Neposlouchají na slovo, mají svoji hlavu a pokud se rozhodnou, že prostě ne, tak s nimi nehne nic. Kromě lízátka. Nebo čokolády. Nebo zmrzliny… Je to moje jediná páka, kterou vytahuji, když vím, že jsem na pokraji sil a žádné jiné řešení mě nenapadá…
4. Moje děti ochutnali skoro vše, co nabízí naše země. Samozřejmě, že teď už Laura takový gurmán není, ale Filip i ve 2 letech nemá problém zvednout něco ze země a vložit si to do pusy. Ale přiznávám, nejhorší to bylo kolem roku. Říkám si však, že které dítě neochutnalo písek z pískoviště, jakoby přeskočilo důležitou část vývoje 😀 Dále byla v jídelníčku tráva, sedmikrásky, štěrk, jehličí, , klacky, hlína, atd…
5. Přeskočila jsem jedno velikostní číslo. Matka roku, fakt. Filip plynně přešel z 86 na 98 😀 Prostě jsem zapomněla na 92. Jestli mu nebyly věci malé? No, já to prostě neřešila. Byla zima, doma nosil punčocháče a na ven vysoké boty, takže kratší kalhoty nějak nevadily… Najednou přišlo jaro, do týdne léto a já zjistila, že vlastně nemá co na sebe. A tehdy mi docvaklo, že má už dva roky a velikostně je už někde jinde. 
6. Objednávám už jenom online. Od doby, co jsem na mateřské, jsem se odnaučila chodit do obchodů a popravdě mi to už leze na nervy. Takhle si v klidu objednám vše, co potřebuji, když dětí spí. To samé s potravinami. Nebýt Rohlíku, tak nevím, nevím. Jet s oběma na nákup je pro mě jedna z nejvíc stresových záležitostí ever.
7. Spadli mi. Oba. Na zem. Prostě se zklouzly z gauče. Bylo to někdy kolem 8 měsíce, kdy se pomalu začali plazit. Laurinka šikovně dozadu jak rak, takže si vycouvala ladně na zem. Filípek to rotoval do boku. No jo, sekunda nepozornosti a bylo to.
8. Nezvládám jejich hádky. Nejsem ten typ, který řeší rozepře v klidu. Přijde mi, že mají oba radar na chvíle, kdy jsem já sama unavená a tehdy se do sebe pustí. Mně stoupne tlak a na světě je epická věta: “Ticho tam, nebo přijdu a oba budete mít důvod brečet.”
9. Schovala jsem se před nimi. Ano, i to se stalo 😀 A musím říct, že ne jednou. Člověk občas potřebuje i chvilku pro sebe a bohužel, na záchodě už ji taky nenajdu. Máme momentálně provizorní šoupačku a Filip mi pravidelně sroluje dvěře, takže jsem jak ve výloze. Ale občas se mi podaří zavřít třeba v ložnici, abych si v klidu napsala alespoň jednu sms 😉
10. Jednou jedinkrát mi ruply nervy. Nevím, zda to úplně přiznávat, nicméně si myslím, že některým z vás se trošičku uleví na svědomí a třeba si dokážete i odpustit. Když byla Laurinka hodně malinká, třeba do půl roku, brečela mi nonstop celé dny. V noci jsem kojila co 2 hodiny, úplně nevyspalá. Emča se vracel domů po páté a byla zima, takže tma nás zahlcovala už v brzkém odpoledni. Byla jsem sama, vyčerpaná, na pokraji sil. Houpala jsem Laurinku na klíně, snažila se ji utišit, nevěděla, co s ní ještě dělat a ona pořád a pořád úpěnlivě brečela. A já najednou měla zkrat a prostě jsem zakřičela ať je zticha. Ve chvíli, kdy se to stalo, jsem si sama chtěla nafackovat. Laurinka sice ztichla, ale šokem, než začala znovu brečet. A to už jsem se přidala zoufalstvím k ní. Je to chvilka slabosti, na kterou nikdy nezapomenu, a bude mě pronásledovat nadosmrti. 

No a potom se večer otevřou dveře, přijde vysmátý tatínek a vpluje do pokoje. V dřezu je neumyté nádobí, na stole hromada věcí, v koši nevyžehlené prádlo, na zemi hromada hraček, na gauči poházené pyžamo ještě od rána, na stolku další hračky, vy sedíte na gauči, odfrkujete a jste vděčná, že přišel konečně někdo na pomoc. Ale on se na vás podívá kritickým okem a zeptá se: “A co jste jako prosím tě celý den dělali?” 😉

Laurinka, já i Filípek máme stejné oblečení z Even shop, odkaz ZDE.