10. kapitola

„Rebeko!“ zakřičela na mě Jana z druhé strany cesty a rozeběhla se ke mně. 

„Nemůžu dýchat…,“ sípala jsem a přerývaně se snažila dostat do sebe alespoň kousek kyslíku.

„Máš záchvat úzkosti,“ ozřejmila mi bez větších emocí, přehodila si kabelku přes rameno a chytla mě kolem pasu. 

„Dýchej. Pomalu. Koukni na mě. Rebeko! Podívej se na mě a dýchej. Tak, zhluboka. Nádech a výdech. Znovu. Nádech a výdech…“

Vyděšením jsem měla vytřeštěné oči. Nejdříve jsem ji vůbec neslyšela. V panice jsem se snažila popadnout dech. Položila mi ruku na hruď a nutila mě se na ni dívat. Pak jsem ji uslyšela, nejdříve pouze z dálky jako ozvěnu. Postupně ale byl její hlas čistější. Dívala jsem se na její ústa, na hruď a snažila se udržet rytmus. S každým nádechem jsem cítila, jak se mi hrudník začíná uvolňovat. Tlak odezníval, plíce se mi plnily vzduchem. Srdce se uklidňovalo. 

„Jenom dýchej, Beko. Správně. Pomalu.“ Zvedla jsem zrak a začala se hystericky smát. V okamžiku to ale přešlo do srdceryvného pláče. Janča mě okamžitě silně objala. Hladila mě po vlasech a tišila jak malé dítě. Já byla k nezastavení. 

„Jsem tak blbá!“ vzlykala jsem. „Co jsem to proboha provedla?“

„Nic jsi neprovedla,“ šeptala mi do ucha.

„Hovno nic! Kvůli mně nás všechny propustí! Celá firma zbankrotuje!“

„To ale není tvoje vina, Beko! Proboha holka, tohle si za vinu dávat nemůžeš. Jediný, kdo je za to zodpovědný, je Jakub.“ 

„Ne, za všechno můžu já! Že jsem si s ním vůbec začala! Nikdy by se nic z toho nestalo.“ Dramaticky jsem rozhodila rukama. 

„Rebeko!“ důrazně zvolala Janča a silně mě chytla za paže. Zadívala se mi přísně do očí a pokračovala. „Opovaž se si tohle dávat za vinu! Opovaž! Přísahám, že jestli toho Skota uvidím ještě jednou, tak mu nakopu prdel.“

Zasmála jsem se. Upřímně, představa Jany, jak dává co proto Jakubovi, byla komická. Chytla mě za ruku a odtáhla mě pár kroků dál. Tam jsme si obě sedly na trávu a zadívaly se na vodu.

„Jak jsi věděla, co se se mnou děje?“ Zvědavě jsem se k ní otočila a utírala si slzy.

„Máma má záchvaty úzkosti, co si pamatuji. Takže znám ty projevy na první pohled.“

„Aha. To je mi líto,“ hlesla jsem a znovu se zadívala dopředu.

„To nic. Pro mě je to asi normální.“ Smutně se zasmála. Držely jsme se za ruce a chvíli pouze tiše seděly.

„Přejde to někdy?“

„Jo, někdy jo…“ 

Zadívaly jsme se jedna na druhou a jak na povel si lehly. Byla jasná noc. Na obloze nebylo jediného mráčku. Hvězdy na nás z výše svítily, odhalovaly svou tichou zář. Bylo na tom něco prozaicky klidného. Užívala jsem si plíce plnící se čerstvým vzduchem. 

„Kdybych byla lesba…“ Začala jsem, ale Janča mi skočila do řeči.

„Taky jsem na to zrovna myslela… Škoda, že mám ty lilky tak ráda.“

Ve stejnou chvíli jsme obě vyprskly smíchem. 

„Kurva, to je zima!“ zvolala a vydechla malý obláček páry.

„To kurva je!“ Přidala jsem se a znovu jsme se rozesmály. 

„Proč ležíme na studené zemi v půlce září?“

„Protože jsme blbky. Pojď, zvedáme se, než si zaděláme ještě i na zdravotní problém.“ Mrkla na mě a pomalu jsme se začaly zvedat zpět na nohy. 

„Jdeš ještě zpátky?“ zeptala se mě a kývla hlavou směrem k baru. 

„Ne. Půjdu si už lehnout. Myslím, že mám dneska dost.“

„Mám jít s tebou?“ zeptala se mě s obavami v hlase. Zakroutila jsem hlavou.

„Ne, v pohodě. Vždyť je to kousek.“

„Fajn, tak mi napiš, až budeš na pokoji.“

„Dobře,“ usmála jsem se. Janča mě ještě silně objala a odcházela. Já se naposledy rozhlédla kolem sebe, vložila si ruce do kapes a vydala se k apartmánům. V momentě, kdy za mnou zaklaply dveře pokoje, jsem splnila slib a poslala Janě zprávu. Dala jsem si telefon na nabíječku a vyndala si z kufru kosmetickou taštičku a pyžamo. Skočila jsem do sprchy. Nějak mě úplně opustil veškerý elán a jediné, po čem jsem prahla, byla teplá postel a spánek. Horká sprcha mě na něj dokonale připravila. Rychle jsem si vyčistila zuby, zachumlala se do peřin a ve vteřině usnula.

Překvapivě jsem se vzbudila až ráno. Příchod Janči mě absolutně nevyrušil, což bylo zvláštní. Obyčejně mám velmi lehký spánek. Musela jsem být opravdu unavená. Zašátrala jsem rukou po telefonu a podívala se na hodiny. Bylo půl osmé. Nejvyšší čas vstát a jít na snídani. V devět nám začínaly aktivity. Potichu jsem se vykradla z pokoje do koupelny a na záchod. Nechtěla jsem vzbudit Janču, dokud to nebylo nutné. Dávala jsem jí ještě půl hodinku k dobru. Já se zatím lehce nalíčila a oblékla si vysoké růžové legíny s bílým crop topem. Navrch jsem si ještě hodila bílou softshellku a zapnula si ji až ke krku. Venku bylo chladno. Vlasy jsem si sčesala do culíku a nazula si tenisky. Nebyl čas dále otálet. Sehnula jsem se k Janče a jemně s ní zatřásla. Vydala hlasité zachraptění a otočila se na druhý bok. 

„Jani, vstávej. Musíme na snídani.“ Znovu jsem s ní zatřásla, tentokrát silněji. 

„Nech mě,“ zavrčela a přehodila si přes hlavu peřinu.

„Ty vole, Jano, okamžitě vstávej, nebo nechlastej až do noci!“ zvolala jsem se smíchem, vzala za roh peřiny a strhla ji z ní. 

„Co blbneš?!“ křikla na mě a zamžourala do světla. 

„Vstávej. Musíme na snídani.“ Usmála jsem se a podávala jí kosmetickou taštičku.

„Strč si ten úsměv někam!“ štěkla, vytrhla mi ji z ruky a naštvaně odpochodovala do koupelny.

„Taky tě miluji, ty moje ranní sluníčko!“ křikla jsem, než práskla dveřmi.

„Počkám na tebe dole na snídani,“ dodala jsem a vyrazila ze dveří k hlavní recepci, kde byla restaurace. Uvnitř nás už pár bylo. Těch zodpovědných. Zvesela jsme se pozdravili, když jsme na sebe narazili. Vzala jsem si z hromady talíř, procházela nabídku rautu a přemýšlela, na co mám chuť. Nakonec to vyhrála vajíčka. Jako obyčejně. Vzala jsem si k nim čerstvé pečivo, máslo a hromadu zeleniny. K tomu jsem si přinesla čerstvý pomerančový džus a kafe s mlékem. Zanedlouho dorazila i Jana. Ač toho podle nálady nenaspala moc, v obtáhlých černých legínách a oversized khaki mikině vypadala dokonale. Jako vždy. Sáhla po hrnku, nalila si ho po okraj černou kávou a sedla si naproti mně. Zrovna jsem se cpala vajíčky, když nakrčila znechuceně nos.

„Ty nebudeš?“ zeptala jsem se jí a odkousla si kus máslové housky.

„Ne. Kofein je mou snídaní.“ Demonstrativně se napila a já se ušklíbla. 

„No, jak myslíš. Ale na tu opici bys měla něco sníst.“

„Dej mi pokoj, mamino.“ Odehnala mou poznámku rukou a znovu si usrkla z hrníčku. Zasmála jsem se a dále to nekomentovala. Když jsem dojedla, vyrazily jsme zpět k hlavní recepci. Tam jsme totiž měli všichni sraz. Jako hlavní organizátorka jsem v ruce držela desky a na krku mi visela píšťalka. Jana si ze mě dělala srandu a pořád mi do ní ukazováčkem frkala. 

„Přestaň!“ křikla jsem na ni už asi po sté, když se otevřely hlavní dveře a v nich se objevil Jakub. Okamžitě se nám setkaly oči a čas se zastavil. Několikrát jsem jako v mrákotách zamrkala, nejistá, zda se mi to jenom nezdá. Jana následovala můj pohled a zaklela. Takže nezdá. Je tady. Nejsou to jenom drby. Odchází a nechává za sebou fatální spoušť. Cítila jsem se jak ve zpomaleném filmu. Kolem mě se vířil prach, sluneční paprsky prosvítaly proskleným vchodem a jeho hruď se zvedala v pravidelném rytmu dechu. Oči mi putovaly výš k jeho tváři, která byla ztuhlá v přísném výrazu. Nezbylo v ní zrnko vlídnosti. Chladné oči se do mě vpíjely a zasazovaly ránu za ránou na místo, které jsem začínala pečlivě sešívat. Než mi srdce znovu rozerval vejpůl, přerušil naše spojení. Otočil se směrem k zasedačce, kde už čekalo naše vedení, a vyrovnaným krokem k místnosti zamířil. Nespouštěla jsem z něj oči. Jako bych viděla ducha. Svět kolem mě přestal existovat. Ve chvíli, kdy se za ním zavřely dveře, se mi podlomily nohy a já letěla k zemi. Pak už si nic nepamatuji.

„Rebeko! Rebeko, prober se!“ Z dálky jsem slyšela hysterické volání Jany. Vůbec se mi nechtělo procitnout. Tenhle stav mi absolutně vyhovoval. Co se vůbec stalo? Nemohla jsem si vzpomenout. Tělem mi někdo zalomcoval, pak nastala pauza a následně mi na tvář někdo chrstl ledovou vodu. Okamžitě jsem se v šoku posadila.

„Co blbnete?“ křikla jsem a začala si hřbetem ruky utírat oči.

„Promiň, já nevěděla, jak tě vzbudit. A tohle dělá přeci ve filmu každý.“ Omluvně pokrčila rameny a položila velkou prázdnou sklenici na recepční pult. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Všichni kolegové stáli kolem dokola, skláněli se a ustaraně mě pozorovali. 

„Nic mi není,“ otráveně jsem pronesla a horko těžko se postavila zpět na nohy. Jana stála u mě až zbytečně blízko a zkoumala mě pohledem. 

„Prosím tě, přestaň, vážně jsem v pohodě.“ Důrazně jsem se jí zadívala do očí, dokud o krok neustoupila. 

„Nic, nebudeme to zdržovat. Rozdělte se na dvě družstva, vyrazíme,“ zavelela jsem a ukázala rukou na druhou stranu místnosti, kde se nacházely velké dřevěné prosklené dveře do zahrady.

„Skočím se ještě převléct, jinak zmrznu,“ pronesla jsem směrem k Janě, odevzdala jí desky s píšťalkou a odešla jsem se slovy: 

„Máš to chvíli na starost.“ Venku bylo skutečně chladno. Dokud jsem nebyla celá promáčená od vody, tak mi to tak nepřišlo. Rychlým krokem jsem zamířila k našemu bungalovu. Na pokoji jsem ze sebe roztřesenýma rukama shodila mikinu a crop top. V kufru jsem moc náhradních věcí neměla, tak jsem si natáhla obyčejné bílé triko a zabalila se do huňatého svetru. No co, když není zbytí… Mokré věci jsem si pověsila na háček v koupelně a podívala se na sebe do zrcadla. Šok v mých očích byl celkem patrný. Všude bych ho byla čekala, ale tady ne. Nebyla jsem na to vůbec připravená. Nemusela jsem s ním ani mluvit, pouhá jeho přítomnost mě připravovala o rozum. Unaveně jsem zavřela oči a zase je otevřela. Takhle teď bude vypadat můj život. Neustále zlomená, neustále v tenzi. Zhluboka jsem se nadechla a odešla za ostatními. 

Všichni v hloučcích postávali roztroušeni po trávníku. Jana čučela do papírů a něco povídala, evidentně ji ale nikdo neposlouchal. Když zvedla hlavu a uviděla mě, vykřikla radostí.

„Díky bohu! Na, vem si to! Tihle magoři totiž nikoho neposlouchají.“ Vztekle se na ně obrátila. Magda na ni vyplázla jazyk a Ondra ukázal prostředníček. 

„Tak, to bychom měli,“ křikla jsem a pokračovala. „Do dvou družstev. Máme tady velice příjemné přetahování lana. Jo a prosím vás, zkuste se namíchat půl na půl ženský a chlapi, ať je to fér.“

Hlavu mi zaplnilo absolutní soustředění na aktivity. Úplně jsem se tím nechala pohltit, do každé jsem se zapojila a nechala se strhnout dobrou náladou. Na Jakuba jsem nepomyslela až do oběda. A to už jsem byla tak nabuzená endorfiny, že jsem se dokázala dostat do restaurace bez nějakých výrazných emočních výkyvů. Všichni jsme se tam nahrnuli společně. Upocení, hladoví, žízniví, ale hluční a v dobré náladě. Alespoň pro dnešek zůstal Damoklův meč propuštění bezpečně uzavřen v trezoru a nelítal nám nad hlavami. Vedení už sedělo za stolem. Nedalo se z jejich tváří vůbec vyčíst, jak porada dopadla. Spěšně jsem je všechny projela pohledem. Každý z nich tu byl. Až na Jakuba. Bolestně se mi sevřela hruď. A můžu se začít léčit od začátku.

Všichni jsme si posedali, ale nikdo z nás neměl odvahu se na cokoliv zeptat. A možná to ani nebylo o odvaze, spíše jsme oddalovali nevyhnutelné a nechtěli slyšet špatné zprávy. A zvláště ne v tak skvělý den.

Oběd byl výborný. Udělali nám středomořský výběr, ač na to nebyla vhodná ani geografická šířka a ani roční období. Vařili ale úžasně. Stůl byl plný salátů z nakrájených šťavnatých rajčat a olivového oleje, křupavého chleba, grilovaných makrel, krevet a sépií. K tomu lilky, brambory, cukety a papriky, hromady tzatzik a nějakých domácích omáček. Rozlévalo se portské, jak bílé, tak červené. V pozadí nám hrála veselá hudba, personál byl příjemný a já si v jeden moment uvědomila, jak si nechávám život protékat mezi prsty a zbytečně řeším věci, které nemám v moci změnit. A v opojení bílého vína a plného žaludku jsem to nechala plavat.

Odpoledne jsme již nehráli žádné hry. Byla pro nás připravena šlapadla a po nich oddech ve wellnessu. Když jsem na sebe oblékala záchrannou vestu, musela jsem se smát. Všichni jsme vypadali jak oranžové marshmallow. Možná kromě Jany. Ta si mohla obléct i zadek naopak a vypadala by jak chodící bohyně. Většina vedení už odjela. Zůstala tady s námi akorát paní Fialová a generální. Měla jsem podezření, že je to pouze kvůli Janě. Pořád se zdržoval v její blízkosti, a když jsme se konečně v pěti dostali na modré šlapadlo, byl s námi ve skupině. Usedla jsem ke kormidlu a šlápla do pedálů. 

„Jsi to nějak rozjela.“ Zasmál se vedle mě Lukáš, když při náhlé rychlosti upadl do sedadla. 

„To ta energie po jídle.“ Usmála jsem se a otočila hlavu směrem dozadu, zda jsme nikoho nevyklopili. Kdepak. Na jedné straně seděla Kačka přitisklá k madlu, kterého se křečovitě držela a pořád kontrolovala, zda má vestu pořádně zapnutou. Na první pohled bylo jasné, že vodním sportům rozhodně neholduje. Na druhé straně seděl náš generální s Jančou a snažil se s ní neustále udržovat konverzaci. Věnoval jí svou veškerou pozornost, což byla správná struna, na kterou mohl brnkat. Janča pozornost milovala. Bylo příjemné pozorovat ji, jak postupně taje, nervózně klepe nohama a stydlivě sklání hlavu. Líbil se jí. To jsem mohla říct na 100 %. Normálně má totiž k mužům úplně opačný přístup.

„Rebeko?“ Vyrušil mě ze zamyšlení Lukáš.

„Promiň, říkal jsi něco?“ Zmateně jsem se na něj otočila. 

„Jo. Ptal jsem se, jestli pořád chodíš běhat.“

„Snažím se. Když mám ráno čas.“ 

„Hm. Slyšel jsem, že stavíte.“

„Jo a kde jsi to slyšel?“ Nadzvedla jsem obočí a otočila se zpátky na Janu. Ta si mě ale vůbec nevšímala a dále koketovala se šéfem. Drbna jedna. Divím se, že v sobě dokázala udržet tajemství o mně a Jakubovi.

„Nezlob se na ni. Jednou jí to ujelo a byl jsem u toho stejně jenom já.“ Mrkl na mě a dotkl se mé ruky, která svírala řídicí páku. Bylo to, jako by mi na ni vylil kyselinu. Prudce jsem ji odtáhla a položila si ji v pěsti na srdce. 

„P-promiň,“ zaskočeně vykoktal Lukáš a odtáhl se.

„Ne, ne, ty promiň.“ Spěšně jsem zachraňovala situaci a promnula si čelo.

„Nechápu, co to se mnou v poslední době je.“

„No já to chápu na rozdíl od tebe dost dobře.“ Smutně se usmál. Zarazila jsem se. V jeho hlase byl zvláštní bolestný podtón. Že by… Néééé, to ne. Lukáš by mě přeci… Nebo že by jo? 

„Lukáši, ty jsi…,“ začala jsem, ale zarazil mě, než jsem stihla doříct větu.

„Kdo mě vystřídá? Já jsem z těch aktivit už ko.“ Zvedl se a odešel dozadu. Na jeho místo si sedla Janča. Tváře měla celé červené a oči jí zářily jak dva kamínky. Zasmála jsem se.

„Sklapni.“ Zasmála se také a obě jsme pořádně šláply do pedálů. 

„Takže ty a náš generální…,“ zašeptala jsem a svůdně několikrát zakmitala obočím.

„Drž klapačku,“ sykla na mě a koutkem oka zkontrolovala, zda nás někdo neposlouchá.

„Že vy jste spolu včera něco měli. Když jsem odešla. Přiznej se!“ Dychtivě jsem vyzvídala. Vůbec mě to do této chvíle nenapadlo, ale vzhledem k jejím přehnaným reakcím to bylo více než jasné.

„Jo, měli. Ale ne to, co si myslíš. Nespali jsme spolu. Jenom ty omáčky kolem.“

„Tak omáčky.“ Rozesmála jsem se. Jana mi dlaní zacpala pusu, abych byla zticha.

„Já to nechápu. Vždyť se mi nikdy předtím nelíbil. A mám ráda úplně jiné typy.“ Svěsila ramena a hodila sebou zpět do sedadla.

„Jakože chudé, hloupé, neschopné, buranské, lakomé, …“ Vypočítala jsem jednu vlastnost za druhou na rukou. Janča mě po nich pleskla a skočila mi se smíchem do řeči.

„Ty jsi fakt kráva. A ticho! Ať tě neslyší.“

„Uuuuuuu.“ Dětinsky jsem protáhla, ale nechtěla jsem ji dál trápit. Mrkla jsem na ni a dál se věnovala šlapání. Chvilku jsme jely potichu a poslouchaly rozhovor zezadu. Lukáš se nejdřív snažil Kačku nějak uklidnit a přivést na jiné myšlenky, když to ale ani po několika minutách nezabralo, vykašlal se na to a zabředl do rozhovoru o fotbale s generálním.

„Asi ho mám ráda,“ špitla Janča a dále hypnotizovala vodu.

„Jo, všimla jsem si.“

„Co s tím mám dělat?“

„A proč se ptáš mě?“

„No, z nás dvou máš s láskou větší zkušenosti.“

„Jo a koukni, jak jsem dopadla. Řekla bych, že nejsem zrovna ideální kandidát na to ti radit,“ vzdychla jsem a zamžourala do slunce. Kolem nás plulo dalších pět loděk s kolegy. Ti otužilejší se dokonce vysvlékli do plavek a cachtali se ve vodě. Naskákala mi husina. Sice se odpoledne oteplilo na krátký rukáv, ale voda byla studená i v létě, natož v půlce září. Sundala jsem si sluneční brýle z hlavy a nasadila si je na oči. Přestala jsem na chvilku šlapat a nastavila tvář paprskům. Těm posledním teplým, než přijde depresivní podzim, který naprosto nesnáším. Laskaly mě na tváři, na holých rukou, vdechovala jsem jejich zářivou vůni. Čerpala nekonečnou energii. 

„Pojďte za námi do vody!“ ozvalo se od protějšího šlapadla. Dotkla jsem se brýlí a sesunula je na kraj nosu, abych opět viděla svět v jeho zářivých barvách. Ondra na nás mával ponořen v ledové koupeli. 

„Blázníš?“ křikla jsem na něj. „Vždyť to má tak 15 stupňů.“

„Nebuď padavka, Tichá!“ Zasmál se a prudkým mávnutím ruky na nás poslal studenou spršku. Obě jsme s Jančou vyjekly.

„Já jdu,“ ozvalo se nám za zády. Zděšeně jsme se ohlédly. Generální si už svlékal vestu a za ní i tričko. Pochvalně jsem pokývala hlavou. Janča mi okamžitě dala pohlavek a s obavami v hlase zavolala:

„Oskare, myslíš, že je to dobrý nápad?“ 

Všechny hlavy, včetně té generálního, se na ni otočily. Nejistě se ošila, ale nespustila z něj oči. Oskar se vlídně usmál, přistoupil k ní, palcem jí projel po tvářích a něžně řekl:

„Neboj, umím plavat. Jenom se smočím a jsem zpátky u tebe.“

Vytřeštila jsem oči stejně tak jak všichni kolem. Janě okamžitě zrudly tváře, ale usmála se na něj tak láskyplně, až jsme se museli všichni odvrátit. Aha, tak takhle to vypadá, když někomu na tom druhém záleží, řekla jsem si a kousla si do jazyku, abych nezačala brečet. 

Oskar skočil do vody šipku, čímž nám rozhoupal šlapadlo a probral nás ze šoku. Všichni jsme se rychle něčeho chytli.

„Ježíši Kriste, už pojeďme ke břehu!“ zavzlykala Kačka. Chudák, byla celá zelená a vypadala, že se nám taky každou chvílí složí. Počkali jsme pár minut, než si dal ředitel několik temp, a když vylezl zpět na palubu, vyjeli jsme všichni k molu. Znovu se mnou šlapal Lukáš, Jana se totiž okamžitě rozeběhla k Oskarovi, balila ho do ručníku a pořád se ujišťovala, zda je v pořádku. Čeho se proboha bála? Že dostane infarkt ze studené vody? Zakroutila jsem nad tím hlavou, ale vlastně jsem byla kvůli ní ráda. Nikdy jsem neviděla, že by měla o někoho takový zájem. A to už se známe pěknou řádku let. Lukáš byl zticha. Neřekl mi celou cestu jediné slovo. Ač jsem se snažila nějaký rozhovor začít, vždy mě odpálkoval jednoslovnou odpovědí, tak jsem se přestala snažit. Na břehu jsme všichni vyskákali ven. Kačka si klekla do trávy a začala ji zbožně líbat. Všichni jsme okamžitě vybuchli smíchy a zamířili na pokoje, kde na nás čekaly teplé župánky a přezůvky, abychom se konečně mohli přesunout do wellnessu. Na to jsem se obzvláště těšila. A na saunu. Zavřít se teď někam, kde je 100 stupňů, byla neodolatelná představa. Na pokoji jsme se rychle vystřídaly ve sprše a zanedlouho si to v roztomilých pantoflích štrádovaly do centra. Přivítalo nás uklidňující přítmí plné eukalyptové vůně. Zhluboka jsme se nadechly a okamžitě se jaly přezkoumat, co všechno můžeme zkusit. V hlavní místnosti byl bar a pár židlí se stoly. Za ním se prosklenými otevíracími dveřmi procházelo do malé místnosti se dvěma jacuzzi. Ty už byly plné našich kolegů. 

„Holkýýýýý!“ zakřičel Mirek se skleničkou v ruce. 

„A už chlastá.“ Zasmála se Janča, ale ihned odešla ke stolu u kraje stěny, kde bylo několik lahví vína a čisté skleničky. Oběma nám nalila a podala mi ji. 

„Pojďte k nám, tady je ještě místo!“ křikl na nás Ondra z druhé vířivky a snažil se udělat místo. Vtipné bylo, že v obou byli pouze kluci. Znovu se otevřely dveře a dovnitř vešly další tři kolegyně. 

„Holkýýýý!“ zakřičel opět Mirek a zvedl sklenku na pozdrav. Kolegyně zhodnotily situaci a odešly k nám.

„Vlezete si k nim?“ zeptala se mě šeptem Magda. 

„Tak to fakt netuším.“ Ušklíbla jsem se.

„Hele, pojď, ještě to projdeme.“ Zatahala mě za rukáv Janča a zamířila k východu.

„Nééé, vraťte se!“ křičel za námi Martin, ale pak spatřil, jak si holky odkládají župany a lezou k nim, tak se uklidnil. My prošly barem do dalších dveří, kde už byly sauny. Hned u vchodu byla malá šatna na odložení věcí a pak dlouhá chodba, která ústila do odpočívací místnosti. Z této chodby vedlo na jedné straně několik dveří do saun a na té druhé byly pouze sprchy a schůdky do kádí s ledovou vodou. Zašly jsme se podívat na nabídku. Nad každou místností byl název sauny. Jedna byla infra, pak finská, herbal a pak parní. Dovnitř nebylo díky páře a tlumenému osvětlení vůbec vidět. Vrátily jsme se k šatně, sundaly si župany, vysvlékly plavky a omotaly kolem sebe prostěradlo, které jsme si vzaly z velké kupy u vchodu.

„Kam chceš?“ zeptala se mě Janča. Pokrčila jsem rameny a vyrazila nejdřív k herbalu. Myslela jsem si, že by to pro mě po včerejším záchvatu dýchavičnosti mohlo být prospěšné. Otevřela jsem dveře a do nosu mě udeřil závan máty. Okamžitě jsem ty dveře zabouchla.

„Tak tam ne,“ přiškrceně jsem ze sebe vydala a zamířila do finské. Okamžitě nás zahalilo horko z kamen, až jsem měla problém se vůbec nadechnout. Lavice byly stočené do malého písmene L a na jeho konci seděl Oskar. Oči mi okamžitě zaletěly k jeho penisu, ale cudně jsem se ihned odvrátila. Bože můj! Jana mě zatáhla za ruku a samozřejmě se přesunula k němu. Natočila se přímo před něj a bez skrupulí si odvázala prostěradlo. Rukou jsem se pleskla po čele. To snad nemůže myslet vážně! Oskar se nervózně ošil a přehodil si kus látky přes klín. Jana se spokojeně usmála, rozložila si své prostěradlo do řady nad něj a lehla si tak, že hlavu měla u té jeho. Já chvilku přešlapávala z nohy na nohu, než jsem zvolila tu nejbezpečnější variantu a sedla si doprostřed lavice. Přesně do rohu lavic, abych nebyla úplně u dveří, ale abych ani nemusela poslouchat lechtivé narážky mých „spolusaunižníků“.  Netrvalo dlouho a začala jsem se potit. Opřela jsem se rukama o kolena, abych se trošičku snížila a nalezla chladnější vzduch. Uteklo pouze 5 minut. Dalších 10 mě čekalo. Vleklo se to, když jsem si neměla s kým povídat. Koutkem oka jsem zachytila, jak se Jana naklonila k Oskarovi a políbila ho. Super. Jsem křen. 

Najednou se zatřásly dveře, ovanul mě studený vzduch a já vzhlédla. Přísahám, že se mi na sekundu zastavilo srdce očekáváním, že ve dveřích bude stát Jakub. Okamžitě ho ale vystřídalo trpké zklamání. Dovnitř vešel Petr, rozhlédl se, a když mě spatřil, nechal za sebou zaklapnout dveře.